Článek
Bylo pondělní odpoledne. Pražské studio, běžné natáčení. Kamera zhasla. Ale něco bylo jinak.
Laďka si stěžovala na zvláštní pocity – bolest hlavy, divné brnění, zpomalenou řeč. Někdo řekl „to bude migréna“. Ale ono nebylo. Okamžitě ji převezli do Ústřední vojenské nemocnice. A tam padla ta věta, která nejde vzít zpět:
„Máte glioblastom.“
Nejagresivnější forma nádoru mozku.
Ten den ji operovali. A ten den skončil svět, jaký znala.
Ale něco se nestalo. Laďka se nezměnila.
Zůstala tou, kterou byla. Laskavou, vtipnou, přímou. Vždycky říkala, že práce v médiích je dar – a tak i ve chvíli, kdy měla všechno právo se zhroutit, myslela na lidi kolem. Na kolegy. Na děti. Na muže. Na to, že tu ještě je.
Libor Bouček, její přítel a kolega, o ní dnes napsal:
„Je to setsakramentsky dobrá moderátorka. A tak sakra lidská. Drž se, Laďko. Jsme tak nějak v půlce cesty.“
Vzpomínal, jak ho vozila do rádia. Jak ho naučila milovat mikrofon. Jak byla první ženou, která moderovala SuperStar. A jak jí to nikdy nestouplo do hlavy.
Dnes má za sebou operaci. Chemoterapii. Ozařování. A začíná znova.
S parukou. S jizvou. S novým rytmem. Ale pořád se stejným srdcem.
Laďka se stáhla z obrazovky, ale ne ze života. Je máma. Partnerka. Kamarádka. Člověk. A v jejím příběhu je kus nás všech – protože každý jednou uslyší nějakou diagnózu. A bude muset dýchat navzdory.
A co teď? Teď jí držíme palce. A víme, že když ona neztratila úsměv, nesmíme ho ztratit ani my.
Ne proto, že je slavná. Ale protože je statečná.
A protože když spadne svět, potřebuješ vědět, že je tu někdo, kdo tě podrží.
Laďko, my tu jsme.
Sdílejme to – třeba se to k Laďce dostane. Ať ví, že nejsme lhostejní. Že si jejího úsměvu vážíme víc, než tuší. A že jsme s ní.
