Článek
Ta věta byla krátká, klidná a přesto v sobě nesla tíhu, která se nedala obejít.
„Vánoce! Já jenom doufám, že ne naposledy.“ Nezaznělo v ní žádné drama ani snaha šokovat. Právě naopak. Byla to věta, kterou člověk napíše ve chvíli, kdy už nemá sílu balit realitu do obalu, aby byla pro ostatní snesitelnější. Četl jsem ji několikrát a pokaždé jsem měl pocit, že nejde o veřejný příspěvek, ale o tiché přiznání. O moment, kdy pravda vyjde na povrch bez filtru a bez obrany.
Reakce přišly okamžitě a byly plné snahy tu větu zneplatnit.
„To se přece neříká,“ „myslete pozitivně,“ „určitě budou další Vánoce.“ Jako by šlo svět uklidnit správně zvolenou formulací. Ty reakce nebyly zlé. Byly lidské. Jen ukazovaly, jak moc potřebujeme slyšet, že všechno dobře dopadne. Že existuje jistota, o kterou se dá opřít. Jenže právě ta jistota je to, co v některých životech přestane existovat. A pak už žádná slova nepomáhají.
Na ty reakce nemusela odpovídat vůbec. A právě to je podstatné.
Nemusela nic vysvětlovat, obhajovat ani rozvádět. Přesto odpověděla. Ne proto, aby uklidňovala ostatní. Ale proto, že ten strach je skutečný a nevejde se do ticha. Připomněla prostý fakt: že to přece nikdo nemůže vědět. Že žádný další rok, žádné další Vánoce nejsou jistota. Nebyl v tom vzdor. Spíš holé konstatování reality, kterou nelze obejít optimismem.
Každý, kdo má dítě, ten obraz zná.
Tu obyčejnou pohodu. Ten klid, když držíš malé ruce ve svých a svět se na chvíli smrskne jen na ten okamžik. Ten pocit se nedá popsat, jen prožít. A právě proto se mi pořád vrací otázka, jak obrovská musí být obava Laďky Něrgešové, když do takového obrazu vpustí větu, která všechno znejistí. To není lehkovážnost. To není hra se slovy. To je strach, který je silnější než snaha chránit druhé před pravdou.
A pak už nejde ani tak o větu, ale o čas.
Ke svému vzkazu nepřidala náhodnou hudbu. Sáhla po písni „Zastavit čas“. A v tu chvíli se všechno sevřelo. Protože to není metafora. To je přání, které vysloví jen ten, komu čas začal utíkat jinak než ostatním. Když víš, že tuhle píseň nazpívala Anna Julie Slováčková, která sama bojovala s těžkou nemocí a už tu není, dojde ti, že nejde o symboliku. Jde o zoufalou snahu aspoň na chvíli zastavit něco, co zastavit nejde.
V tu chvíli přestalo jít o sociální sítě a veřejnou osobnost.
Byla to výpověď ženy, která žije s vědomím, že čas není samozřejmost. Že kalendář není slib. Že plány se mohou rozpadnout bez varování. A právě tahle otevřenost tolik bolí. Ne proto, že by byla temná. Ale proto, že je upřímná. A upřímnost o konci je něco, co si většina z nás nechce ani na okamžik připustit.
Zabolelo to, protože jsme v těch slovech slyšeli sami sebe.
Protože pravda je jednoduchá a nepohodlná zároveň: nikdo z nás nemá záruku. Jen si to zdraví lidé mohou dovolit vytěsnit. Nemocní ne. Ti žijí v čase, který má ostré hrany a žádné přísliby. A možná právě proto nás ta věta tak rozhodila. Ne kvůli ní. Ale proto, že nám na chvíli vzala iluzi, že máme všechno pod kontrolou.
Ta věta nebyla o smrti. Byla o životě.
O tom, že nic není automatické. Že chvíle, které považujeme za samozřejmé, jsou ve skutečnosti darem. A že někdy je největší odvaha nepředstírat jistotu, ale přiznat, že nevíme. A přesto zůstat. Dýchat. Držet se. Teď.
* * *
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete to udělat třeba symbolickou částkou přes tlačítko „Podpořit autora“.
Za to Vám moc děkuji, David
Zdroj: Instagram Laďky Něrgešové
