Článek
Najednou je ticho.
Takové to zvláštní ticho, které přijde po smíchu. Ne prázdné, ale zaskočené. Jako když ještě doznívá potlesk, ale už se nikdo neklání. Luděk Sobota byl desítky let někdo, kdo tu prostě byl. Nemusel nic vysvětlovat. Stačilo, že přišel – a svět byl na chvíli lehčí.
Smích, který byl jistotou, teď chybí.
Pro celé generace byl symbolem lehkosti. Dokázal shodit vážnost světa jedním pohledem, jednou větou, jedním zaváháním. A právě proto je to ticho teď tak slyšet. Když odejde někdo, kdo rozdával smích, nezůstane po něm jen prázdné místo. Zůstane otázka, na kterou nejsme připraveni.
A my se bojíme.
Ne o něj. O sebe. O okamžik, kdy si jednoho dne uvědomíme, že už se opravdu nevrátí. Že žádné „ještě jednou“ nepřijde. Že hlas, který patřil k našemu dětství, dospívání i dospělosti, zůstal už jen ve vzpomínkách. A že jsme si toho všimli pozdě.
Proto nás to zasahuje víc, než bychom chtěli přiznat.
Protože v tom odcházení vidíme i vlastní konečnost. Vlastní rodiče. Vlastní stárnutí. Okamžik, kdy člověk pochopí, že některé věci se nebudou opakovat – a že to není chyba, ale zákon času.
Když komik řekne, že už toho bylo dost, bolí to dvojnásob.
Jsme zvyklí, že rozdává. Že nás baví, i když se jemu třeba nechce. Smích bereme jako samozřejmost. Jenže smích je práce. A radost je výkon. A výkon jednoho dne dojde – i tomu, kdo ho rozdával s lehkostí.
Když zaznělo, že ho život „už tolik nebaví“, nebyla v tom póza.
Nebyl to výkřik. Spíš tichá bilance. Slova člověka, který se ohlédl a viděl, kolik toho odevzdal. A kolik by musel ještě vzít ze sebe, kdyby měl pokračovat jen proto, aby ostatní nebyli smutní.
Adriana Sobotová to řekla klidně. A právě to zasáhlo nejvíc.
Žádné drama. Žádné velké věty. Jen obyčejný popis dne. Čte. Chodí na procházky. Píše si. Je zdravý. Je spokojený. A pak ta věta, která všechno sevřela: „Je někdy dobré včas odejít.“ Bez patosu. Bez vysvětlování. Jen pravda, kterou slyšíme neradi.
Odejít dřív, než vás život začne vyhánět, není slabost.
Je to odvaha, kterou má málokdo. Poznat hranici mezi tím, kdy ještě dáváte radost – a kdy už byste dávali ze zbytku sil. Mezi povinností vůči publiku a odpovědností vůči sobě.
V době, kdy se lidé drží rolí až do vyčerpání, je to téměř rebelie.
Nezůstat za každou cenu. Nečekat na pád. Nečekat, až vás někdo stáhne z jeviště. Prostě odejít sám. Tiše. Důstojně.
Jenže tohle ticho bolí nás.
Protože s ním odchází kus světa, ve kterém se dalo nadechnout. Kus smíchu, který odlehčoval těžké dny. Kus jistoty, že některé tváře tu budou navždy. Luděk Sobota možná udělal to nejlepší rozhodnutí pro sebe – ale to neznamená, že se s tím dokážeme smířit bez bolesti.
Některé konce nepřijdou s poslední scénou.
Nepřijdou s potleskem ani kyticemi. Přijdou potichu. A jejich váhu si uvědomíme až ve chvíli, kdy zjistíme, že už se nemá kdo vrátit. A právě proto to ticho bolí.
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, využijte tlačítko Podpořte autora.
Děkuji Vám ze srdce
David Řezník
Zdroj:
expres.cz
