Článek
Rozpor, který dnes slyší skoro každý
Na jedné straně stojí Leoš Mareš. Člověk, ne značka. Muž, který přišel o Patrika Hezuckého – parťáka, s nímž sdílel roky práce, smíchu i ticha mezi větami. Na straně druhé stojí posluchač. Ten, kdo si rádio zapíná ráno cestou do práce, do školy, do běžného života. A právě tady vzniká napětí, které není zlé ani cynické. Je lidské. Jak dlouho může veřejný prostor nést osobní bolest jednoho člověka, i když mu rozumíme? Nejde o neúctu k Patrikovi. Jde o moment, kdy se smutek přestává dotýkat a začíná tížit. A tíha už lidi nespojuje, ale unavuje.
Proč Leoše chápat a držet
Leoš nedělá nic špatného. Nedělá show. Nedělá kalkul. Dělá to, co by dělal skoro každý z nás – vrací se. Pouští staré hlasy, staré situace, protože tam ještě Patrik žije. V tom je bolest, ale i opravdovost. Je přirozené, že jsou lidé zvědaví, jak to bude dál. Chtějí vědět, jak se Ranní show promění, kam se posune, co přijde po ztrátě. To není bulvární zvědavost, to je lidská potřeba pochopit změnu. Jenže pochopení není totéž co povinnost zůstávat dlouhodobě uvnitř cizího truchlení. A právě tady se začíná ozývat tiché „už je toho hodně“.
Kritika není útok, únava není bezcitnost
Hlasy posluchačů, kteří říkají, že je toho moc, nejsou projevem necitlivosti. Jsou spíš projevem únavy. Lidé mají vlastní bolesti, vlastní ztráty, vlastní strachy. Rádio pro ně bylo místem rytmu, lehkosti, úniku. A najednou se z něj stává prostor, kde se bolest stále vrací. To neznamená, že by Patrika neuctívali. Znamená to jen, že už nemají sílu nést další smutek. Stejně tak ale platí, že Leoš má plné právo truchlit po svém. Nikdo mu to nemůže brát. Problém nevzniká ze smutku samotného, ale z jeho přenášení na všechny – bez možnosti volby.
Nabídka řešení, ne rozsudek
Možná řešení není v tom „zatnout zuby a jet dál“. A možná ani v tom všechno hned utnout. Existuje třetí cesta. Pauza ve vysílání, ne v tvorbě. Leoš je tvůrčí osobnost, která může energii i bolest přetavit jinam. Do nového projektu v rámci rádia. Do formátu, který nebude svázaný ranním rytmem a očekáváním lehkosti. Do něčeho, co vznikne vedle Ranní show, ne místo ní. A klidně i obyčejná dovolená – bez mikrofonu, bez tlaku, bez publika – může být tím nejzdravějším krokem. Ranní show se může nadechnout. Posluchači taky. A Leoš se může vrátit ve chvíli, kdy už hlas nebude nést jen bolest, ale i nový směr.
Být na straně Leoše neznamená chtít, aby zmizel.
Znamená to chtít, aby se vrátil silnější, klidnější a v jiném čase.
A někdy je právě odchod na chvíli tím nejlepším způsobem,
jak zůstat.
Děkuji za každé srdíčko i komentář, pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a sdílením se dostal k lidem, kterým může něco říct.
David
