Článek
Kdykoli dnes někdo píše o „komunistických Vánocích“, přijde mi to cizí. Ne proto, že bych chtěl minulost lakovat narůžovo. Ale proto, že to nesedí na to, co si pamatuju. Vánoce nebyly režim. Vánoce byly světlo, vůně a lidi kolem stolu. A ten pocit byl stejný tehdy i dnes.
Jako dítě jsem to měl úplně jednoduché. Ve škole jsme vyráběli ozdoby. Papírové řetězy, hvězdy, které byly křivé, ale naše. Na oknech se objevily vločky, co vločky moc nepřipomínaly, a stejně jsme na ně byli pyšní. Pak přišel Štědrý den. Stromeček. Prskavky. Pohádky. Táta pronesl sváteční řeč. Maminka měla všechno připravené. A bylo to krásné.
Pamatuju si vůni mandarinek, banánů a pomerančů. Pamatuju si smaženou rybu, řízky a salát. A pamatuju si také Vánoce, kdy jsme měli každý jeden dárek. Jeden. Na víc nebylo. A bylo to úplně jedno. Stromeček svítil, doma to vonělo a člověk byl tam, kde měl být.
Dnes to vidím z víc stran najednou. Jako táta čtrnáctileté dcery i jako dědeček tříletých vnoučat. A právě tady mi dochází jedna věc úplně jasně. Já žádný rozdíl mezi komunistickými a kapitalistickými Vánocemi nevidím. A upřímně – nevidí ho ani ty tři tříleté děti. Ty řeší světýlka. Stromeček. Ten zvláštní vibe, který přijde s prosincem. Atmosféru.
Čtrnáctiletá dcera se těší jinak. Tiše. Nenápadně. Už to není dětské poskakování, ale pořád je to těšení. A tříletá vnoučata? Tam je to kouzlo úplně čisté. Světýlka jsou zázrak. Stromeček je událost. A celý svět se na chvíli smrskne do obýváku. Přesně tak, jak si to pamatuju z vlastního dětství.
Zažil jsem i první Vánoce bez maminky. A pak první Vánoce bez tatínka. Na začátku to bylo smutné. To nebudu obcházet. Ale i tehdy jsme se sešli. Seděli jsme spolu. Vnímali jeden druhého. Povídali si. A nakonec jsme se i zasmáli. Ne proto, že by bolest zmizela, ale proto, že Vánoce mají zvláštní schopnost lidi spojit i ve chvíli, kdy něco chybí.
A právě proto říkám tohle úplně klidně: mezi komunistickými a kapitalistickými Vánocemi žádný rozdíl není. Nikdy nebyl. U stolu se neřešil režim. Řešilo se, kdo přišel. Kdo chybí. Kdo si kam sedne. Kdo si dá ještě trochu salátu. Vánoce se vždycky odehrávaly mezi lidmi.
Já si dnes Vánoce užívám bez stresu. V klidu. Mám radost z maličkostí. Z toho, že zkouším, kde mají lepší vinnou klobásu. Z toho, že stromeček je pokaždé jiný a pokaždé hezký. A i když jsem ty nejlepší české pohádky viděl mockrát, některé si stejně rád pustím. Nejen kvůli příběhu. Kvůli tomu pocitu, že svět je na chvíli v pořádku.
Takže jestli se mě někdo ptá, jaký je rozdíl mezi komunistickými a kapitalistickými Vánocemi, odpověď je prostá. Žádný. A jestli mi nevěří, ať se podívá na děti. Ty totiž řeší jen jedno – jestli svítí světýlka a jestli je doma dobře.
