Článek
Je zvláštní, jak snadno se v téhle zemi trestá zpěv.
Ne lež, ne podvod, ne násilí. Stačí píseň. Stačí pár veršů, které se dotknou citlivého místa. A znovu se rozjede kolotoč zlosti, obviňování, nálepkování a výčitek.
Jakoby se pokaždé čekalo na okamžik, kdy si někdo dovolí říct něco jinak.
A jakmile se to stane, přijde trest.
Jaromír Nohavica už tohle zažil mockrát.
A přesto se zdá, že pokaždé znovu část společnosti předstírá překvapení.
Že znovu hraje divadlo pohoršení, jako by šlo o něco nečekaného, nepřijatelného, šokujícího.
Přitom jde pořád o totéž:
o písničkáře, který si dovolí pojmenovat věci bez rukavic.
Tentokrát to ale není jen o politice.
Je to o potřebě trestat.
O chuti najít viníka.
O touze ukázat prstem a říct: „Tady je ten špatný.“
A je úplně jedno, jestli jde o Babiše, Putina, společnost nebo samotného Nohavicu.
Vždycky se najde někdo, kdo má pocit, že právě teď má právo soudit.
Zlost, která se na něj valí, není náhodná.
Je to zlost lidí, kteří se v písni poznali.
Zlost těch, kterým někdo rozbil jednoduché vysvětlení světa.
Zlost těch, kteří neradi slyší, že vina se nedá vždycky hodit jen „nahoru“.
A tak se z ironie stává důkaz viny.
Z humoru urážka.
Z písně problém.
Jenže tady už nejde o názor.
Tady jde o křivdu.
O to, že se z umělce dělá nepřítel.
O to, že se z písničkáře dělá objekt morální převýchovy.
A to je moment, kdy by měl každý zpozornět.
Protože jakmile začne společnost trestat zpěv, nikdy to neskončí jen u písní.
Nohavica není politik.
Není vůdce.
Není ideolog.
Je to člověk, který celý život zpívá o lidech – slabých, směšných, zraněných i statečných.
O jejich chybách, výmluvách, iluzích i strachu.
A právě proto tolik vadí.
Protože jeho písně nejsou bezpečné.
Nehladí.
Neutvrzují v pocitu vlastní bezchybnosti.
Kolik ještě té zlosti má jeden člověk snést?
Kolikrát ještě musí podotknout, že píseň není rozsudek?
Že ironie není návod?
Že zrcadlo není útok?
Možná by stačilo málo.
Zastavit se.
Poslechnout si celou píseň.
A přestat hledat v každém verši nepřítele.
Protože tohle není o Nohavicovi.
Tohle je o nás.
O tom, jak rychle se dokážeme rozčílit.
Jak snadno si vytváříme křivdy.
A jak ochotně umlčujeme ty, kteří nám připomenou vlastní slabiny.
Možná by opravdu stačilo jediné:
Nechat ho zpívat.
Nepřepisovat mu svědomí.
Nedělat z písní politické procesy.
Protože až jednou umlčíme i ty, kteří „jen zpívají“, zjistíme, že jsme umlčeli sami sebe.
Píseň, o které je v textu řeč, si můžete poslechnout zde:
youtube.com/watch?v=Os_WEIVjOf8
Děkuji za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
Ze srdce děkuji.
David
