Článek
Ticho, které bere dech.
Rakovina slinivky je pořád stejná – nejtišší ze všech. Bere sílu dřív, než si člověk všimne, že mu pomalu bere i život. Kdo ji viděl v rodině, ví, že to není nemoc, která bouchne do dveří. Spíš se nenápadně vplíží dovnitř.
Nepíšu to proto, abych strašil, ale aby měl někdo šanci, kterou jiní nedostali.
Psal jsem o tom nedávno.
O Čepkovi, o lidech, kteří šli do boje pozdě nebo beze zbraní. A tehdy jsem netušil, že o pár dní později budu číst slova o Patriku Hezuckém… a najednou porozumím tomu zvláštnímu tichu, které kolem něj bylo.
Nevím, čím přesně trpěl — to ví jen jeho rodina. Ale rychlost, únava, mlčení… to všechno připomínalo příběhy, které člověk pozná, až když je viděl na vlastní oči.
A až tehdy mi došlo, jak hluboké může být mlčení člověka, který nechce děsit ty, které miluje.
Nemoc, která se schovává hluboko.
Slinivka leží za žaludkem, chráněná tělem jako sejf. Když začne kolabovat, nebolí to. A právě to je její zrůdnost.
První signály bývají malé:
– únava,
– nechutenství,
– tlak v zádech,
– náhlé hubnutí,
– nenápadná žloutenka.
Všechno věci, které člověk přejde s tím, že „to nic není“. A zatím už může běžet závod, který se nedá vzít zpět.
Příběh Petra Čepka jako memento.
Petr Čepek byl jedním z nejcharismatičtějších herců své generace. Natáčel Fausta a nikdo nic nepoznal. V těle mu ale rostl nádor, který už nešlo vyjmout. Zemřel čtyři dny po narozeninách.
„Něco, co nejde přehrát,“ vzpomínal Jan Švankmajer.
A přesně tak tahle nemoc dopadá: nehraje, jen bere.
Když se člověku začne měnit rytmus těla.
Možná každý známe někoho, kdo najednou začal hubnout, unavovat se, ztrácet chuť k jídlu… a pořád říkal, že je to jen stres.
Rakovina slinivky má jednu zvláštnost: člověk dlouho věří, že to „přejde“. A ono to mezitím běží dál.
Někdy stačí málo: všimnout si, že únavy přibývá a radosti ubývá.
Proč lékaři nemoc poznají pozdě.
Onkologové říkají jasně: nemáme zatím jednoduchý test, který by slinivku odhalil včas.
Prof. Andrew Biankin to shrnul přesně: „Pacient přichází až tehdy, když už operace nepřipadá v úvahu.“
A to je okamžik, kdy tahle nemoc převezme režii.
Když člověk naslouchá příliš pozdě.
Znám případ, kdy lékaři mluvili o cukrovce. Až později se ukázalo, že šlo o něco mnohem vážnějšího — a v té chvíli už nezbývalo moc možností.
I proto o tom píšu znovu: ne kvůli strachu, ale kvůli pozornosti.
Tělo mluví. Jen mu často přestaneme rozumět — a někdy je to chyba, která stojí čas, který už se nevrátí.
Věda se nevzdává.
Výzkumy mutace KRAS, klinické programy v Brně, cílené terapie, genetické screeningy… to všechno je naděje, že jednou už tahle nemoc nebude mít náskok.
Prof. Marek Svoboda říká: „Až polovině případů můžeme předejít.“
Možná je v tom budoucnost, která přijde dřív, než čekáme.
A pak přišla zpráva o Patrikovi.
Ať to byla jakákoli nemoc, měla jedno společné: rychlost a ticho.
A já jsem si uvědomil, že příběhy, o kterých píšu, nejsou jen medicína.
Jsou to lidi.
A jeden z nich byl člověk, který nás téměř 30 let rozesmíval.
Humor má jednu nevýhodu: neumí mluvit o bolesti. A někteří lidé se naučí mlčet i tam, kde by měli křičet.
Co můžeme udělat my.
Ne kvůli strachu, ale kvůli životu:
– všímat si změn,
– nezlehčovat náhlé hubnutí nebo bolest zad,
– řešit novou cukrovku po padesátce,
– nebýt hrdinové ve špatnou chvíli,
– dát si pauzu, když tělo prosí.
Někdy stačí jediný den, aby člověk pochopil, že to, co považoval za samozřejmost, byla výsada.
Závěr.
Čepek svůj boj prohrál.
A Patrik… ten nám vzal kus smíchu, ale nechal nám i ticho, ve kterém si můžeme uvědomit, jak křehký je čas, který máme.
A tak zůstává jediné: naslouchat, než začne být pozdě.
* * *
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A za to vám ze srdce děkuji, David.
Zdroje:
extra.cz/pricina-smrti-hezuckeho-poprve-otevrene-o-nemoci-nasi-ji-pozde-priznava-pritel-bf6ec
wikipedia.org/wiki/Petr_Čepek
mou.cz/nadory-slinivky-brisni/t1296
vfn.cz/aktuality/rakovina-slinivky-vcasny-zachyt-chrani-zivot
