Článek
Ten příběh není můj. Ale ten smutek, co v něm je, znám až moc dobře.
Moje sestra je ten typ ženy, která drží všechno. Děti, práci, domov, emoce. Zvládá věci, které bych já nikdy nezvládl. A nikdy si nestěžuje. Jenže posledních pár dní jako by v ní něco uvnitř prasklo. A to něco vyplavilo ven všechno, co bylo dlouho schované.
Seděla u postele, v županu, který měl být teplý – ale najednou vypadal, jako by jí nijak nechránil. „Já nevím, co se to se mnou děje,“ řekla tiše. Jako by se bála, že když to řekne nahlas, rozpadne se na kousky.
Říká se, že úplněk má energii. Že otevírá staré věci. Ale my si někdy neuvědomíme, co všechno v sobě vlastně máme zamčené. A co se stane, když to někdo nebo něco otevře. Tenhle úplněk nebyl měsícem na obloze. Byl měsícem v jejích očích. Plný slz, bolesti, otázek.
Mluvila roztřeseně. O věcech, které nikdy nevyslovila. O tom, jak je někdy unavená z toho, že musí být silná. Že někdy nechce dělat večeři. Nechce zvedat telefony. Nechce řešit cizí problémy. Jen být. Jen dýchat. Bez očekávání.
A taky řekla to, co mě dostalo nejvíc:
„Já vím, že to přejde. Ale teď… teď jen potřebuju, aby to někdo chvíli věděl za mě.“
Tak jsem si sedl. A poslouchal.
Protože ne každý boj potřebuje radu. Někdy jen člověk potřebuje svědka.
A dneska, když píšu tenhle článek, plním svůj slib. Protože moje sestra by tohle nikdy nenapsala. Ale já jo. Já to můžu udělat za ni.
Protože každá silná žena má právo na chvíli být slabá. A každá slza během úplňku má své místo.
A možná právě díky téhle noci zas jednou vstane o něco silnější.
______________________
A co dál?
Další úplněk nás čeká už 11. června 2025 v 9:43. Říká se mu „jahodový úplněk“. A kdo ví – třeba znovu otevře něco, co potřebuje být uzdravené.
