Článek
Nejsem asi v pořádku. A ne, nemám horečku. Mám hokej.
Každej večer, co hrajou naši, jsem nervózní jak před rozvodem. V práci myslím na sestavu. V tramvaji sleduju zprávy o zranění. A doma říkám, že se jdu jen podívat na výsledek. Ale stejně skončím přilepenej k obrazovce s rukou před pusou, jak bych to sám koučoval.
Jakmile se puk dostane na hokejku Nečase, ztuhnu. Jakmile Červenka přebere přesilovku, dýchám jen jednou za třetinu. A když je na ledě Pastrňák, cítím, že se může stát cokoliv. Tyhle kluky nemiluju kvůli statistikám. Ale protože jim věřím víc, než vlastním plánům na víkend.
A pak to přijde. Nástup. Hymna. Záběr na jejich oči. A mě zas pálí ty moje.
Fakt brečím. U hokeje. V dospělosti. A nestydím se za to.
Když Sedlák nabere rychlost a zmizí mezi dvěma beky, úplně zapomenu dýchat. Když padne gól, řvu jak blázen. A sousedka vedle tleská přes zeď. Už mě zná.
Letos je to jiný. Cítím to. Ty kluci tam fakt nechávají všechno. A mně je jedno, kdo skóruje. Chci, aby se to povedlo. Aby zas bylo zlato.
Abychom zas mohli být na něco hrdí. Spolu.
Možná jsem přecitlivělej. Možná je to absťák.
Ale pokud tohle je nemoc, tak ji nechci léčit.
Chci, aby trvala až do finále. A ještě chvíli po něm.
