Článek
Než promluvil o rakovině, napsal prostě: „Umřela mi Dana.“
Bez okolků, bez masky. Byla v tom bolest i ticho, které znají jen ti, kteří někoho opravdu milovali.
Až později přiznal, že když tu větu psal, už měl za sebou operaci rakoviny slinivky a věděl, že cesta dál nebude snadná.
Ten moment byl silnější než všechna politická prohlášení, která kdy řekl.
Najednou to nebyl premiér, muž s ostrým jazykem, ani kontroverzní postava české politiky.
Byl to člověk, který se posadil ke stolu a nechal Smrt, aby si přisedla.
Když jsem slyšel jeho hlas v podcastu Zlámaný Topol, nebylo v něm ani zoufalství, ani sebelítost. Jen klid.
Řekl větu, která by zněla obyčejně, kdyby za ní nebyla pravda:
„Problém v souvislosti s mojí operací rakoviny slinivky byl docela vážný a příští pondělí začínám chemoterapii.“
A pak ticho.
To ticho, které se rozhostí, když někdo vysloví větu, kterou bys nikdy nechtěl slyšet.
Já sám jsem u té hranice stál.
Když mi umíral táta na rakovinu plic, držel jsem ho v náruči. Tři roky jsme šli spolu – od naděje přes únavu až po smíření. Viděl jsem, jak člověk hubne, jak ztrácí dech, a jak nakonec zůstane jen duše.
A od té doby vím, že smrt není cizí. Jen přisedne. Někdy tiše, někdy drsně, ale vždycky spravedlivě.
Proto mám k lidem, jako je Mirek Topolánek, respekt.
Byli tu odjakživa. Promlouvali k nám, někdy nás rozčilovali, jindy bavili, ale patřili k tomu veřejnému prostoru, který jsme dýchali.
Pro naši generaci jsou to takové patníky na cestě, sloupky, které drží svět, jak ho známe.
A i když se s nimi ne vždy shodneme, dává nám to jistotu, že ještě pořád existuje hlas, který známe od mládí.
Topolánek možná nikdy nechtěl působit zranitelně. Ale právě tím, že o své nemoci mluvil klidně a otevřeně, ukázal sílu, kterou už dnes vidíš málokdy.
Sílu člověka, který už přijal, že život není samozřejmost.
Mezi jeho větou o Daně Drábové a přiznáním rakoviny se odehrál celý lidský příběh – od ztráty až po smíření.
A možná právě proto se jeho slova dotkla tolika lidí. Protože každý z nás má někoho, komu by tohle přál: aby odešel s klidem, ne se strachem.
A jestli teď sedí se Smrtí u jednoho stolu, věřím, že si s ní nalil panáka, podíval se jí do očí a řekl:
„Tak pojď. Ale až dopijem.“
Zdroje:
www.info.cz/podcasty/zlamany-topol
www.seznamzpravy.cz
www.novinky.cz
cnn.iprima.cz
irozhlas.cz
