Článek
Jana Nováková byla pro své děti vším. Připravovala jim snídani, hladila Terezce vlásky, Matějovi mazala chleba tak, jak to měl rád. Byla to máma, která šeptala pohádky do tmy a slibovala, že vždycky přijde, když ji zavolají. 6. března 2018 ale odjela z domu a už se nevrátila.
Venku byla zima a silnice kluzké. Karel B., řidič nákladního auta, jel unavený a o tři hodiny déle, než měl dovoleno. Smyk, protisměr, náraz. Konec. Během pár vteřin se svět jedné rodiny rozpadl.
Petr Novák si pamatuje ten okamžik, kdy mu to přišli říct. Nejdřív jen stál, neschopný cokoliv pochopit. A pak uslyšel otázku, která ho bolela víc než všechno na světě: „Kde je maminka?“ Nevěděl, co má odpovědět. Jen je objal a slíbil, že na ni nikdy nezapomenou.
Doma všechno zůstalo tak, jak to bylo. Její hrnek na polici. Vůně jejího parfému na šále. Nedopsaný seznam na lednici. Památky na člověka, který dělal z bytu domov.
Soud přišel skoro až po roce. Petr tam šel ne proto, aby slyšel omluvu, ale aby slyšel pravdu. Karel B. se přiznal. Řekl, že toho lituje. Že si to vyčítá každý den. Že věděl, že už měl být doma. Nebyl to zločinec v pravém slova smyslu. Nebyl opilý. Jen unavený, a to stačilo k tomu, aby zabil.
„Je mi to líto. Vím, že jsem zničil rodinu. Mrzí mě to…“ pronesl tiše.
Petr seděl a poslouchal. Uvnitř ho to rvalo. Nenávist, soucit, bezmoc. Chtěl křičet, ale věděl, že musí mluvit i za ni.
„Moje děti se ptají, kde je maminka. A já jim neumím odpovědět. Tohle se nedá odčinit. Ale soud má být hlasem těch, kteří už mluvit nemohou.“
Rozsudek? Podmíněný trest na dva roky, zákaz řízení na pět let, povinnost zaplatit 1,5 milionu korun, program pro rizikové řidiče. Spravedlnost? Těžko říct. Petr řekl novinářům jen:
„Nejde o to odpustit nebo neodpustit. Jde o to žít dál. Já nemám sílu v sobě pěstovat nenávist. Ale zapomenout – to nejde nikdy.“
Dnes je Terezce třináct a Matějovi jedenáct. Už se neptají „proč“. Teď chtějí vědět „jak se s tím dá žít“. Petr jim vypráví o mámě. Jak se uměla smát. Jak je brala na výlety. Jak zpívala při vaření.
Zůstal sám. Ne proto, že by neuměl najít lásku, ale protože pořád patří Janě. Možná až budou děti velké, dovolí si znovu otevřít srdce. Ale teď je pro něj nejdůležitější být pro ně tím, kdo bude mámu připomínat.
Tento příběh není jen o soudu. Ani jen o vině. Je o ženě, která byla máma. O lásce, která nezmizí ani smrtí. A o tom, že některé rány se nikdy nezahojí – člověk se s nimi musí jen naučit žít.
Tento text je převyprávěným a upraveným příběhem inspirovaným skutečnými událostmi, soudními případy a výpověďmi pozůstalých. Všechny události jsou založeny na pravdě.
