Článek
Bylo mi osmnáct a pořád jsem se cítil jako kluk. Každý víkend jsme s partou jezdili na diskotéku do vedlejší vesnice. Alkohol tekl proudem, smáli jsme se, tancovali a občas to skončilo i v posteli s kamarádkou.
Alena byla hezká a hodná holka. Ale já nechtěl vztah. Šlo mi jen o povyražení. Jednou za měsíc, někdy i třikrát. Pro mě to bylo jen zpestření – netušil jsem, že ona to vidí jinak.
Jedno odpoledne za mnou přišla, když jsme hráli s klukama fotbal. Řekla, že se mnou potřebuje mluvit. Netušil jsem proč. Odtáhla mě stranou a zašeptala:
„Jsem těhotná.“
Jen tam stála a čekala. Myslel jsem, že si dělá srandu. Vypadlo ze mě jen: „A je to moje?“
Usmála se a řekla:
„Jasně že jo.“
Byla to rána do břicha. Udělalo se mi zle. Najednou mi došlo, že místo svobody mě čeká zodpovědnost. Bylo mi teprve osmnáct. A jí jen šestnáct.
Naši rodiče se sešli na kafe. Znali se odmala. A zatímco popíjeli, domluvili naši svatbu. Byl jsem zoufalý. Mohl jsem křičet, brečet, prosit – nic se tím nezměnilo. Svatba prostě bude.
Našli jsme si bydlení a vzali se. Alena v těhotenství přibrala třicet kilo a já si upřímně říkal, že se mi už vůbec nelíbí. Byl to pro mě šok.
Pak se narodil Ondrášek. A já se do něj okamžitě zamiloval. Byl nádherný. Začal jsem makat, abych uživil rodinu – na splátky, pleny, Sunar. Naučil jsem se s Alenou nějak fungovat.
Jenže pak mi oznámila, že je znovu těhotná. Vypadlo ze mě:
„Proč nebereš prášky?!“
Řekla, že je bere, ale že se to občas stane. Bylo mi z toho špatně – Ondrovi byly teprve dva roky a my budeme mít další dítě.
Narodila se Linda. Krásná princezna. Byl jsem pyšný táta. Ale peníze nestačily. Dluhy rostly. Alena nechtěla nic řešit. Hádky se staly denním programem.
Táhli jsme to takhle deset let. Pak jsem si začal všímat, že Alena jezdí ke kamarádce nějak moc často. I v noci. Přijížděla klidně ve tři ráno.
Jednou jsem ji mezi dveřmi konfrontoval. Poslala mě do háje. Tekly mi slzy vzteku, když jsem na ni řval, že se radši oběsím, než takhle žít. A ona jen řekla, ať si dělám co chci.
Vzal jsem provaz a šel na půdu. Uvázal smyčku. A tma.
Probral jsem se v nemocnici. Nepovedlo se mi to. U postele seděla máma a plakala. Táta ji držel za rameno a měl v očích slzy.
Dozvěděl jsem se, že mě Alena nakonec začala hledat a našla mě včas. Křičela tak, že přiběhl soused a přeřezal provaz.
Rodičům jsem řekl, že už tak dál nemůžu. Dohodli jsme se na rozvodu. Ten proběhl hned po mém propuštění z psychiatrie. Brácha mi zaplatil všechny dluhy.
Alena se s dětmi odstěhovala do vedlejší vesnice. Já se vrátil k rodičům. Dům jsme prodali. Alena se brzo znovu vdala.
Děti vídám skoro denně. Už jsem i dědeček. Táhne mi na čtyřicet – a dnes už vím, že všechno se dá řešit jinak.
Převyprávěný příběh v rámci terapeutické skupiny.
