Článek
Sedím u kafe a naproti mně kamarád, který se zase rozjel. Jeho svět je plný dramat, zásadních rozhodnutí a samozřejmě – všichni kolem mu křivdí. Snažím se zapojit, nabídnout pohled z jiného úhlu, ale než dokončím větu, už to zase stáčí na sebe. Mluví o sobě tak, jako by právě prožíval hlavní zvrat v epickém filmu. A já? Já jsem tam jen kulisa.
Nejhorší na tom je, že ho mám vlastně rád. Vím, že to nemyslí zle. Ale zároveň cítím, jak mě to vyčerpává. Sedíme tam hodinu a já stále nevím, proč vlastně chtěl sraz. Možná si chtěl jen nahlas říct, jak to má těžké.
A pak je tu druhý kamarád. Taky hlavní postava svého filmu. Ještě před pár lety to byl fajn chlapík, se kterým se dalo normálně pokecat. Jenže teď? Každý den nové „životní ponaučení“, každý pád je epický a každý úspěch jak z motivační knihy. Na začátku jsem se snažil ho trochu usměrnit – říct mu, že občas stačí žít obyčejně. Ale pochopil jsem, že čím víc se do toho vložím, tím větší drama to pro něj je. A já? Já jsem zase kulisa.
Jak to poznáte?
1. Dramatizace všeho: I obyčejné vstávání se stává manifestací síly vůle.
2. Neexistence vedlejších postav: Všichni ostatní jsou tam jen proto, aby potvrzovali, že oni jsou hlavní.
3. Touha po potvrzení: Potřebují uznání, lajky, komentáře – bez nich je to jako nedokončený příběh.
4. Život jako film: Každá situace musí mít morální poučení nebo epický závěr.
Proč to dělají?
Možná je to způsob, jak se vyrovnat s pocitem, že nejsou dost zajímaví. Sociální sítě je krmí iluzí, že každý den musí být plný vzrušení a že každá emoce má být vyjádřena. A tak začnou žít tak, jako by jejich život sledovala kamera.
Jak s tím naložit?
Jestli je to někdo blízký, nezbývá, než se s tím smířit. Možná jim občas zkuste připomenout, že i obyčejné věci mají své kouzlo. Ale hlavně – neberte to osobně. To, že se vás někdy neptejí, není nutně proto, že by je váš život nezajímal. Prostě jen nejsou schopni přepnout z režimu „hlavní role“.
A pokud se přistihnete, že i vy občas sklouznete do téhle role, zkuste se trochu stáhnout. Někdy je fajn nebýt hrdinou, ale jen tak být. Bez záře reflektorů.
David Řezník Švarc
