Článek
Žijeme ve 21. století. A stejně jako ve většině vyspělých zemí, i u nás klesá počet narozených dětí.
To není katastrofa. To je prostě jiná doba. Doba, která přináší volby. A s volbami přichází i odpovědnost.
Mladí lidé dnes nechtějí jen „zvládnout to“. Chtějí dát dítěti víc než jen přežití. Chtějí mít čas, prostor, vztah, smysl. A chtějí žít taky svůj život – rozvíjet se, poznávat, cestovat, milovat, tvořit. Tohle všechno je součástí zdravé, klidné a zralé společnosti. A místo aby jim to někdo vyčítal, měli bychom to vnímat jako známku zralosti.
Už to není výkyv. Je to nový styl života.
Porodnost klesá. Každoročně. A s ní i naděje, že „se to spraví“. Nespraví. Mladí lidi nejsou líní. Jen nemají chuť zkoušet závod, kde jsou od startu na minusových bodech. Bydlení je drahé, práce nestabilní, okolí nevděčné. Když se narodí dítě, místo radosti přijdou excelové tabulky a číselné noční můry. A společnost? Ta místo podpory nabízí moralizování. Takže spousta lidí si děti radši nepořídí.
Ne z pohodlnosti. Ale z únavy a z rozumu.
Robotů přibývá. A lidí netřeba?
Některé hlasy tvrdí, že pokles porodnosti je v pořádku. Že přichází doba, kdy práci převezmou roboti a umělá inteligence.
Možná mají pravdu. Možná opravdu nebude potřeba tolik rukou. Ale v tom případě se musí přerozdělit i to, co ty stroje vydělají.
Protože zatím to vypadá tak, že robot dělá, miliardář bere a běžný člověk slyší jen: „musíš vydržet ještě pár let“. Až už nebudeme potřební jako pracovní síla, chceme být potřební jako lidé.
A to znamená jediné -spravedlnost v přerozdělení.
Ne omáčka. Ne reformy. Ale víc peněz.
Nechtějme po lidech, aby si to vyřešili sami
Člověk má dítě, stát mu dá pár tisíc, ale život ho vyjde na miliony. Práce nepomáhá – stává se rizikem. Všechno je na rodičích. A pak se divíme, že zůstávají bez dětí. Tohle není o osobním selhání. To je kolektivní nastavení. Chceme, aby někdo pečoval o seniory, aby někdo učil děti, aby někdo tvořil a tvořil a tvořil… ale chceme to od těch, kterým zároveň vyčítáme, že „nemyslí na budoucnost národa“. Zkusme se na to podívat opačně: Proč by mladý člověk měl chtít přinášet nový život do společnosti, která mu dává najevo, že je spíš problém než naděje?
A co s tím? Vlastně nic složitého.
Za prvé: smířit se s tím, že dětí bude míň. To není selhání, to je fakt. A platí to v celém vyspělém světě. Není to český problém, ale světová realita. A za druhé: zdanit práci robotů. Ne složitě, ne zítra. Ale přiznat si, že když deset lidí nahradí jeden stroj, měla by ta mašina začít platit za ty, které vytlačila. Sociálně, solidárně, jednoduše. Kolik vezmeš míst, tolik odvedeš do systému. Jinak ať si to ty stroje celé vedou samy. Včetně péče o staré a nemocné. To pak teprve uvidíme, jak rychle si na nás vzpomenou.
Seberozvoj je naše budoucnost, ne porodnost.
Nejde o život. Ale mohlo by jít o lepší život. A ten nezačíná u počtu narozených dětí, ale u toho, jak se lidé cítí v zemi, kde žijí. Když se cítí v klidu, bezpečí a smysluplnosti, děti přijdou třeba i samy. A když ne, pořád tu můžeme mít společnost, která je zdravá, kreativní, citlivá a spravedlivá. Protože seberozvoj, vědomý život a prostor k dýchání nejsou hříchy. Jsou to předpoklady pro důstojnou budoucnost.
Zdroje:
Český statistický úřad
Eurostat (2023): Fertility rates in Europe: trends and differences across EU countries
ec.europa.eu/eurostat
