Článek
Stačil jediný pohled na televizní obrazovku a vrátily se mi vzpomínky, které člověk nikdy úplně nezapomene
Když jsem viděl Mirka Topolánka mluvit o své nemoci, neviděl jsem bývalého premiéra ani někdejšího předsedu ODS. Viděl jsem člověka, na kterém se podepisuje nemoc způsobem, který až bolestivě dobře znám.
Můj táta zemřel na rakovinu plic. Kdo tím prošel zblízka, ví, o čem mluvím. Ta změna neprobíhá vždy pomalu a nenápadně. Někdy máte pocit, že se děje přímo před očima ze dne na den. Člověk, kterého znáte jako silného, najednou slábne, mění se mu rysy, ubývá energie i dech. A vy stojíte vedle něj a vidíte, jak rychle nemoc dokáže přepsat celé tělo i rytmus obyčejného dne.
Právě proto mě při pohledu na Topolánka tolik zamrazilo. Nešlo o žádné hodnocení z televize, ale o okamžitý vnitřní pocit: tohle znám, vím, jak těžké to je, a vím, jak rychle se věci mohou lámat.
Přiznám se, že Mirek Topolánek ve mně v minulosti nevyvolával jen jednoznačné pocity. Jeho politickou kariéru, rozhodnutí i způsob vystupování může každý hodnotit po svém a ani já nemám potřebu zpětně přepisovat historii.
Jenže vlastní zkušenost se ztrátou blízkého člověka dokáže změnit pohled během jediné vteřiny. Tam, kde dřív stál politik, najednou vidíte muže, který svádí zápas, v němž se nehraje o preference, ale o každý další den.
Když člověk slyší sedmdesátiletého Topolánka mluvit o rakovině slinivky, o metastázách na plicích a o tom, že možná nemá před sebou tolik času, kolik by si přál, dostane to úplně jinou váhu.
V září v podcastu Studia N otevřeně popsal návrat nemoci na plicích, mluvil o chemoterapii i nejisté budoucnosti. Nezakrýval, že situace není jednoduchá, a přesto dál sportuje, chodí mezi lidi a snaží se žít naplno. V říjnu pak v rozhovoru pro Blesk řekl větu, která vystihuje jeho současné nastavení: „Chci žít a udělám pro to cokoli.“
Nechci si hrát na lékaře a z televizního vystoupení odhadovat, kolik sil komu zbývá. To ví nejlépe on a jeho lékaři. Lidsky mě ale zasahuje napětí mezi křehkostí a odhodláním. Když jste u někoho blízkého až do samého konce, víte, kolik sil stojí i úplně obyčejné věci – vstát, mluvit, nadechnout se, tvářit se, že zítřek ještě patří vám.
Nejde už jen o jeho vlastní boj
Na celém příběhu mě ale nejvíc zasáhlo něco jiného – Mirek Topolánek nezůstal jen u toho, že o své nemoci veřejně mluví.
V situaci, kdy by bylo naprosto pochopitelné stáhnout se do ústraní a soustředit veškerou energii jen na sebe a nejbližší rodinu, se rozhodl udělat krok směrem ven. Založil Nadační fond Štěstí nestačí.
Dne 20. listopadu představil fond na Pražském hradě. Nezůstalo přitom jen u slavnostního oznámení – fond už má první peníze a schválil devět stáží pro mladé lékaře na zahraničních pracovištích. Zaměřit se chce mimo jiné na výzkum včasného záchytu rakoviny slinivky, propojení výzkumných pracovišť, vzdělávání lékařů a osvětu. Topolánek velmi dobře ví, o čem mluví: sám poznal, jak obtížné je dostat se k včasné diagnóze a jak velkou roli hraje čas i náhoda.
Právě u rakoviny slinivky a plic přitom bývá čas tím nejkrutějším soupeřem. Příznaky přicházejí pozdě, člověk dlouho nic netuší a ve chvíli, kdy zazní verdikt, se celý dosavadní svět obrátí vzhůru nohama. O to cennější je každá snaha posunout diagnostiku o krok dopředu, aby další rodiny nemusely zažívat ten samý bezmocný závod s kalendářem.
V rozhovoru pro Blesk zazněla také jeho věta: „Nechceme soucit, chceme řešení.“
Kdo někdy doprovázel těžce nemocného člověka, tomuhle postoji rozumí. Soucit okolí je lidský, ale nemocnému ani rodině sám o sobě neuleví. Někdy naopak jen připomíná bezmoc. Snaha hledat řešení vrací člověku alespoň kousek pevné půdy pod nohama a dává smysl i dnům, které jsou jinak plné nejistoty.
Když čas není samozřejmost
Právě ve chvíli, kdy člověk začne vnímat vlastní čas jinak, může dostat úplně nový význam i to, co po sobě jednou zanechá.
V nemoci se ukazuje, jak různě lidé reagují na chvíli, kdy se život zúží na to nejpodstatnější. Někdo potřebuje ticho a blízkost rodiny, jiný potřebuje tvořit a posouvat věci dál, aby jeho zkušenost nezůstala jen bolestnou stopou.
U pana Topolánka mě oslovuje právě ta snaha proměnit osobní ohrožení v něco, co může jednou pomoci lidem, kteří dnes ještě vůbec netuší, že se jich podobná diagnóza bude týkat.
Jestli se díky nadaci podaří posunout výzkum, zrychlit diagnostiku nebo dát mladým lékařům zkušenosti, které jednou zachrání něčího tátu, mámu nebo partnera, bude to mít hodnotu, kterou žádná politická funkce nenahradí.
Mirek Topolánek bude mít vždy své příznivce i kritiky a jeho politická minulost zůstane předmětem debat. O to víc si vážím toho, že dokážu oddělit staré názorové střety od lidského gesta, které má hluboký smysl.
Přeji mu, aby měl ještě hodně času. Na rodinu, na děti a vnoučata, na obyčejné chvíle i na všechno, co ještě chce stihnout – a hlavně na to, aby mohl vidět, že práce, kterou teď rozjíždí, nese výsledky.
Protože zůstat otevřený světu a myslet na druhé ve chvíli, kdy sami cítíte, jak rychle čas ubíhá, vyžaduje obrovskou vnitřní sílu.
A za to před ním smekám.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář. A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale dostal se k lidem, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete to udělat třeba zasláním symbolické částky prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji.
David
Zdroje:
www.zdravotnickydenik.cz/2026/09/topolanek-ma-metastazy-na-plicich/
www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/847919/topolanek-uprimne-o-nemoci-mam-metastazy-na-plicich-neni-to-na-dlouho.html




