Článek
Karolína: Dřív se o tom jen mluvilo. Teď se to čeká
Naši mají slušný důchod, asi 45 tisíc měsíčně dohromady. Nechybí jim jídlo, ani cigarety, ani karty v klubovně. Vždycky si to uměli zařídit. Ale dům stárne. A my cítíme, že už to není jen přání. Už je to očekávání.
„Možná byste si to mohli převzít. Koupelna by potřebovala nový obklad, a stejně to jednou bude vaše,“ řekla máma v kuchyni mezi řečí.
Bylo to nevinné. Ale pro nás definitivní.
Michal: Dům je v pohodě. Ale my už v něm nejsme doma
To stavení není malé ani jednoduché. Koupelna s bojlerem, kotel, dřevo, sem tam slepice, sklep na brambory. Nic strašného. Dá se tam žít. Ale my už tak nežijeme. A hlavně – nechceme.
Žijeme v Praze. My i naše děti. Dospělé děti. Jsou zvyklé na jiný rytmus, jiný prostor, jiný styl. A my jim nemůžeme udělat to, co naši chtějí udělat nám – předat život, který už není náš.
Karolína: Chtěla bych jim pomoct. Ale ne tím, že se tam vrátím
Když se řekne „pomoc rodičům“, většina si představí, že se přestěhujeme, začneme opravovat, rekonstruovat, opravíme střechu, natřeme vrata, vyměníme podlahu. Ale co když to nejde?
My jsme pomohli. Platili jsme topenáře, zařizovali elektrikáře, Michal obvolával dotační programy. Ale pomoc neznamená obětovat vlastní život. A to je přesně to, co by se stalo.
Michal: Není to nevděk. Je to rozhodnutí
Když jsme to řekli nahlas, bylo ticho. Táta se díval jinam. Máma přikývla a přestala mluvit. Žádná hádka. Žádné scény. Jen ticho. Těžké. Ale pravdivé.
Oni měli jinou představu. Možná podobnou jako lidé z těch článků – že mladí by měli pochopit, že venkov je výhra. My to chápeme. Ale pro ně. Ne pro nás.
A když někomu říkáte: „My vás máme rádi, ale nebudeme žít váš život“, není to nevděk. Je to upřímnost. A ta někdy bolí. Ale nelže.
Aktuální rodinná situace našich sousedů.
Pokud máte na tuto problematiku podobný názor, sdílejte tento článek. Možná to právě pomůže někomu, kdo řeší podobnou situaci.
