Článek
Najednou je klid
Ne ten nepříjemný, prázdný. Spíš ticho, které přijde ve chvíli, kdy skončí něco důležitého. Rudolf Hrušínský oznámil, že končí. Bez slz. Bez velkých slov. Bez potřeby vysvětlovat se světu. A právě proto to zasahuje víc, než kdyby to udělal jinak.
Neodchází jen herec. Odchází také přítomnost
Byl tu dlouhé roky. Na jevišti, před kamerou, v paměti diváků. Nemusel se připomínat. Nemusel křičet. Stačilo, že byl. A jeho přítomnost měla váhu, která se nedá nahradit další rolí ani dalším jménem na plakátu.
Když někdo takový řekne „už ne“, není to slabost
Je to bilance. Klidná a dospělá. Rozhodnutí člověka, který ví, že pokračovat jen proto, aby ostatní nebyli smutní, by znamenalo brát ze sebe víc, než je fér.
Prošel těžkými zkouškami, o kterých nemluvil dramaticky
Před několika lety mu lékaři objevili nádor na plíci. Léčba pomocí gama nože v Ostravě byla úspěšná. Později přišla další rána – nádor na ledvině, tentokrát léčba v pražském IKEMu. I tenhle boj zvládl. Nemoc porazil. Ale nemoc často vezme něco jiného než zdraví – vezme iluzi nekonečna.
A právě tam se rodí rozhodnutí odejít
Ne z hořkosti. Ne ze strachu. Ale z pochopení, že čas je konečný a energie vzácná. Že člověk chce zbytek života prožít jinak. Pomaleji. V klidu. S těmi, kteří jsou mu nejblíž.
Rudolf Hrušínský to řekl jasně
Nové role už zkoušet nebude. A platí to pro divadlo i film. Ne proto, že by nemohl. Ale proto, že nechce. Chce čas pro sebe. Pro svou životní partnerku Helenu, se kterou je přes třicet let. Pro chatu u řeky. Pro rybaření. Pro místa, kam se vrací vzpomínky na dětství.
Pro nás je to těžší než pro něj
Protože my jsme si zvykli, že tu takoví lidé prostě jsou. Že patří k našemu světu. A až když odejdou, dojde nám, jak moc jsme se o jejich přítomnost opírali – aniž bychom to kdy řekli nahlas.
Nezůstává po něm skandál
Zůstává mezera.
Žádné hádky. Žádné hořké titulky. Jen ticho, které není prázdné, ale plné významu. Ticho, které nutí zpomalit a přemýšlet o vlastních hranicích.
Odejít včas je dnes téměř vzpoura
Ve světě, kde se lidé drží rolí až do vyčerpání, je rozhodnutí odejít po svém aktem odvahy. Nečekat na pád. Nečekat, až vás někdo stáhne z jeviště. Prostě odejít důstojně.
Rudolf Hrušínský to udělal
A zanechal po sobě ticho, které nebolí proto, že by bylo prázdné. Ale proto, že v něm slyšíme něco o sobě. O čase. O koncích. O tom, jestli bychom my sami dokázali poznat, kdy je správná chvíle odejít.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak než slovem, můžete to udělat třeba posláním symbolických 10 Kč pomocí tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
Zdroje:
zeny.iprima.cz/koncim-a-nic-uz-to-nezmeni-oznamil-herec-rudolf-hrusinsky-502036
