Článek
Malé dřívko, které zapálilo svět. A zároveň zničilo čelisti tisícům dělníků.
Oheň v kapse
Přiznám se k jedné věci. Sirky beru do ruky skoro každý den. Roztopím kotel, zapálím svíčku, nebo oheň venku. Jedno škrtnutí a je hotovo. Tak obyčejná věc, že nad ní člověk vlastně vůbec nepřemýšlí.
Jenže ještě před dvěma sty lety byl oheň úplně jiná disciplína. Lidé používali křesadlo, ocel a troud. Zapálení plamene chtělo trpělivost a někdy i štěstí. Když bylo vlhko nebo foukal vítr, mohlo to trvat dlouhé minuty.
Pak přišel rok 1826. Anglický chemik John Walker experimentoval s chemickou směsí na konci dřívka. Když s ní škrtl o podlahu, směs se vznítila.
Náhoda. Ale z té náhody vznikl vynález, který dal lidem oheň prakticky do kapsy.
Luciferky: sirky, které se zapalovaly „ďábelsky snadno“
První sirky měly jednu zvláštní vlastnost. Zapálily se téměř na jakémkoliv drsném povrchu.
Tajemství bylo v chemii. Obsahovaly bílý fosfor, látku, která reaguje extrémně rychle.
Lidé jim začali říkat luciferky. Ten název nebyl náhodný. Zapalovaly se totiž tak snadno, že to mnohým připadalo skoro „ďábelské“.
Najednou mohl mít oheň v kapse téměř každý. Sirky se začaly vyrábět ve velkém a během několika desetiletí zaplavily Evropu.
Jenže právě ten fosfor, který umožnil jejich úspěch, se brzy ukázal jako tichý zabiják.
Nemoc, která děsila celé továrny
Dělníci pracující s bílým fosforem začali trpět zvláštní nemocí. Nejprve přišla bolest zubů, otok dásní a nepříjemný zápach z úst.
Pak nastala fáze, která děsila i lékaře.
Kost čelisti začala postupně odumírat. Lékaři tomu začali říkat fosforová čelist.
V některých případech se kost doslova rozpadala a jedinou možností byla chirurgická operace. Nemoc se mohla objevit už po několika měsících práce.
Byla to jedna z nejděsivějších průmyslových nemocí 19. století. A také důvod, proč se bílý fosfor nakonec začal zakazovat.
Když se sirky vyráběly i v českých zemích
Málo lidí dnes ví, že české země byly kdysi sirkařskou velmocí.
Jedním z center výroby byla Sušice na Šumavě. Továrna Solo vyráběla obrovské množství sirek, které putovaly do celé Evropy.
Výroba byla překvapivě moderní. Z topolových kmenů se loupaly tenké dýhy, z nich stroje vysekávaly tisíce dřívek a ta pak putovala do chemických směsí.
Každý den vznikaly miliony malých dřívek, která končila v papírových krabičkách.
Věc tak jednoduchá, že ji dnes bereme jako samozřejmost, byla kdysi velkým průmyslem.
Dvě stě let malého plamene
Dnes máme zapalovače, elektrické zapalování i moderní technologie. Přesto sirky z našich domácností nezmizely.
Možná proto, že jsou jednoduché. Kousek dřeva, trocha chemie a plamen.
Dvě stě let starý vynález, který přežil technické revoluce i změny životního stylu.
Malé dřívko, které dokázalo zapálit oheň během jedné vteřiny.
A zároveň připomínka doby, kdy se pokrok někdy rodil za cenu, kterou bychom dnes už jen těžko přijali.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak než slovem, můžete to udělat třeba posláním symbolických 10 Kč pomocí tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Solo_Su%C5%A1ice
matchesmuseum.com/en/match-history/
www.swedishmatchindustries.com/blog/the-history-of-matches
