Článek
Od začátku to vypadalo, že na nás pustili roj sršňů. Švédové nelítali po ledě. Oni nás válcovali.
Seděl jsem u televize jako každej rok. S nadějí. S pocitem, že letos to může klapnout. Ale už během prvních pěti minut bylo jasný, že nás čeká něco jinýho. Švédská jízda smrti se rozjela. Nezastavitelná. Přesná. Bez slitování. Hráli jako stroj, ale dýchali jako zvířata, co cítí krev. A my? My tam byli spíš do počtu.
Loni jsme je roztrhali 7:3. Pamatuješ? Oni taky. A dusili to v sobě celej rok.
Tohle nebyl obyčejnej zápas. Tohle byla naprogramovaná odveta. Od té loňské porážky si to nesli v sobě. A je to znát. Museli se na tenhle večer připravovat měsíce. Dvojitý rozbory. Taktické seance. Videoanalýzy do noci. Žádné odpočinky. Šlo jen o jeden jediný cíl – vrátit to Česku. A věř tomu, že do toho dali všechno. Viděls tu koncentraci? Tu žlutou odhodlanost? To nebyl sport. To byl válečný plán. A vyšel.
„Prospali jsme start,“ řekl Pastrňák. Jenže Švédi nespali celej rok.
Na tohle se neodpovídá hokejovým klišé. Tohle nebyl výpadek. Tohle byla lekce. Ne v tom, jak hrát, ale jak se připravit. Švédové věděli, co uděláme, ještě než jsme to udělali. A každá naše chyba byla potrestaná okamžitě. Když jsme chtěli začít hrát, už bylo pozdě. Takhle to vypadá, když si někdo dá zápas s hvězdičkou. Když se na tebe někdo celý rok chystá.
Ale stejně – díky. Protože srdce jste na tom ledě nechali. A to se počítá.
Já nejsem trenér. Jsem jen fanoušek. Ale poznám, když někdo maká. A kluci makali. I když to nestačilo. Nezlobím se. Jen mě to bolí. Protože jsme to mohli být my, kdo půjde dál. Ale příště to klapne. Věřím tomu. Jen se na to budeme muset připravit jako Švédi letos. Naplno. A s cílem, co pálí.
