Článek
Viděl jsem ten okamžik a první pocit nebyl dojetí, ale zmatek
Sturla Holm Laegreid právě vyhrál olympijský bronz. Okamžik, kdy se normálně mluví o sportu, výkonu, chybě na střelnici nebo o tom, co rozhodlo závod. Jenže místo toho přišlo přiznání k nevěře.
Slzy. Silná slova. Věty o největší chybě života a o ženě, kterou miluje. Sport šel stranou. Medaile se stala kulisou. Z olympijského rozhovoru byl najednou osobní výlev.
Pro diváka, který nezná souvislosti, to mohlo působit lidsky. Pro někoho jiného to ale okamžitě zvedlo otázku, jestli právě tady nedošlo k nebezpečnému míchání dvou světů, které by měly zůstat oddělené. Světa sportu a světa osobních selhání.
Nevěra sama o sobě není to hlavní
Lidé chybují. Dělají věci, které by vzali zpět, kdyby mohli. Skutečný problém nastal až ve chvíli, kdy nebyl schopný tu chybu unést v tichu. Kdy nepřijal, že součástí selhání jsou i následky, které bolí a které si nevybíráme.
Místo klidu přišla potřeba mluvit. Místo odpovědnosti potřeba emoce sdílet. Místo respektu k situaci snaha ji zlomit veřejným gestem. To není odvaha. To je neschopnost prohrát jinak než nahlas. Sportovec, který zvládá tlak olympiády, by měl zvládnout i fakt, že některé věci prostě skončily. A že ne každá chyba má okamžitý reparát.
Nejproblematičtější část celé situace je ale jinde
V tom, že tíhu celé situace přenesl na jednu jedinou ženu. Veřejným přiznáním ji postavil do role té, která má odpustit, pochopit, vrátit se.
Před očima milionů lidí. Bez její volby. Bez její kontroly. To je moment, který známe i z běžného života. Někdo udělá chybu a místo aby ji nesl sám, vtáhne do ní druhého. Slzy se stanou argumentem. Veřejnost tlakem.
Jenže odpovědnost znamená opak. Znamená unést stud bez publika. Přijmout, že druhý může odejít. A nesnažit se ho k návratu dotlačit emocemi, byť vypadají jakkoli upřímně.
Tahle událost není o tom, že by někdo byl špatný člověk
Je o tom, že ne každý umí nést důsledky svých činů. Bronzovou medaili unesl. Tlak olympiády taky. Ale vlastní selhání mimo trať už ne.
A právě tady se láme rozdíl mezi dospělostí a slabostí. Dospělost není o tom, že chyby neděláme. Je o tom, že je dokážeme unést bez diváků. Bez potřeby soucitu. Bez toho, abychom do nich zatahovali ty, kterým jsme ublížili.
Vyhrát závod je někdy jednodušší, než prohrát se ctí. A právě proto mu tohle přiznání nepřinese nic dobrého. Ani v životě. Ani ve sportu.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak než slovem, můžete to udělat třeba posláním symbolických 10 Kč pomocí tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
