Článek
Někdy stačí jedna věta a všechno je jasné.
Večer plný smíchu, hudby, kamer a lehkosti. A uprostřed toho Jakub Prachař, který pronese: „Tuhle zrůdu ze mě udělala televize.“ Sál se zasmál. Jenže jeho tón smích nebyl. V té větě bylo něco, co si člověk nevymyslí. Něco, co se v něm vařilo už dlouho.
Prachař musel kvůli nové roli přibrat. A nebere to zrovna statečně.
Nemluvíme o extrémech. Nepřibral 40 kg, ale jen odhadem dvacet kilo. Jen už to není ta šlachovitá figura, kterou mají lidi spojenou s jeho jménem. Je robustnější, těžší, jednoduše „jiný“. A hlavně – necítí se v tom dobře. V přenosu to z něj vypadlo naprosto spontánně. A bylo to slyšet.
„Po poslední klapce začínám hubnout.“
To řekl naprosto jasně. A nebylo v tom ani kousek hereckého úsměvu. Spíš úleva, že už je skoro konec. Takhle totiž nevypadá chlap, který si roli užívá.
Takhle mluví někdo, kdo se přizpůsobuje proto, že musí. Kdo cítí, že jeho tělo není úplně jeho, protože má „pracovní vzhled“, který mu prostě nesedí.
A pak padl i termín, který vysvětluje úplně všechno.
Do 8. dubna 2026 musí být v úplně jiné formě. Má totiž další roli – úplný opak té současné. A tam už takhle těžký být nemůže.
To znamená jediné: nárazová změna tam, nárazová změna zpátky.
A to je pro každého člověka nápor. Bez ohledu na slávu.
A tady se člověk neubrání menší obavě.
Ne proto, že by Jakub něco nezvládl. On je profík. Ale prostě ho má člověk rád. A když slyší, že musel přibrat a za pár měsíců zase mnohem rychleji shodit, tak si říká: není tohle už trochu moc?
Je to pořád jen tělo.
Ne stroj.
A i když to zvládne, něco to v něm zanechá. Tohle není jen fyzická proměna. Tohle je zásah do psychiky.
A právě proto ta jeho věta tolik rezonovala.
„Tuhle zrůdu ze mě udělala televize“ nezaznělo jako přestřelený fór. Znělo to jako přiznání, které měl dlouho na jazyku.
Jako výdech někoho, kdo ví, že sám sobě nepatřil několik měsíců.
A že se necítil ani silný, ani krásný, ani sebejistý.
Jen v roli.
Byl to jeden z mála okamžiků večera, kdy někdo opravdu řekl pravdu.
Ne tu televizní, naleštěnou, připravenou. Ale tu lidskou, která někdy vypadne dřív, než ji člověk stihne přebarvit ironií.
Prachař se nepřiznal k příčině. Tu známe – role.
On se přiznal k pocitu.
A to je mnohem vzácnější.
A možná právě proto to tolik lidí pochopilo.
Protože to vlastně známe všichni.
Nevejdeš se do starého oblečení. Necítíš se dobře na fotkách. Zrcadlo ti vrátí něco, co nechceš vidět. A přitom víš, že bys měl něco změnit – a máš na to čas jen do určitého data.
Prachař jen řekl nahlas něco, o čem lidi mlčí.
Tlak, který nejde vidět.
A tíhu, kterou nese každý po svém.
A tak ten jeho výrok nakonec nebyl fór, ale vzkaz.
Že i hvězdy mají limity.
Že práce umí sáhnout až pod kůži.
A že někdy tělo přestane být tvé, i když jsi pořád ty.
A že to nemusí být vůbec příjemné.
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete mi symbolicky poslat 10 Kč přes tlačítko „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
Zdroje:
1. Český slavík 2025– TV NOVA, 21.11. 2025
