Článek
Talent, který byl kdysi světlem. A dnes je přehlušený hlukem
Eva Holubová byla herečka, která uměla člověka přesně trefit. V rolích byla lidská, křehká i silná. Uměla přinést emoci, která šla až na dřeň.
A možná právě proto dnes tolik lidí cítí smutek.
Ne proto, že má názor.
Ale proto, že nenechává mluvit svůj dar — nechává mluvit politiku.
A to je rozdíl, který řeže do očí.
Naštvaní diváci. Ne hejtu, ale zklamání. Facebook to říká jasně
Nemusíme si nic domýšlet.
Stačí otevřít jakýkoli větší facebookový příspěvek o Evě Holubové.
V komentářích se objevuje tohle:
„Měla jsem ji ráda, ale tohle už nedávám.“
„Umělci nemají dělat aktivismus.“
„Škoda. Fakt škoda.“
„Takhle přijde o většinu diváků.“
Není to nenávist.
Je to únava a lítost.
(Zdroj: veřejné komentáře uživatelů na Facebooku pod příspěvky médií o Evě Holubové.)
A pak zazněly věty, které spustily lavinu
Na demonstraci Milionu chvilek řekla:
„Vždyť je to hanba! … Už jsme to jednou dokázali, zbavme se strachu a lhostejnosti.“
(Prahain)
A k Petru Macinkovi:
„Macinko, ty jsi náš zaměstnanec. Ne my tvoji.“
(Centrum)
Tohle nejsou věty herečky.
To jsou politické výkřiky.
A lidé je tak přesně vnímají.
Když divák zjistí, že už to není ono
Pustil jsem si Pelíšky.
Chtěl jsem si připomenout tu starou Holubovou — lidskou, upřímnou, civilní.
Ale do hlavy se mi vtlačila její věta z demonstrace.
A bylo po kouzlu.
Ne smutek z filmu.
Smutek z ní.
V tu chvíli jsem přesně pochopil to, co píší lidé na Facebooku:
„Tohle jsem nechtěl. To je fakt škoda.“
A do toho přichází jméno, které lidé zmiňují nejčastěji: Karel Gott
Není to náhoda.
Není to fanatismus.
Je to prostý kontrast.
Karel Gott to věděl.
Chápal, že:
umělec má spojovat, ne rozdělovat
politický křik vezme víc, než dá
pokora je silnější než agitace
veřejná osobnost nemusí být hlasitá, aby měla vliv
a hlavně: respekt se nezískává útokem na diváky
Proto nikdy nepřišel o publikum.
Proto mu věřili všichni.
Proto jeho jméno dnes lidé používají jako metr:
„Takhle se to má dělat.“
A dodávají:
„Evo, vezměte si příklad.“
Stojí to za to? Opravdu?
Stojí za to přijít o lidi, kteří vás měli rádi?
Stojí za to, aby politický výkřik přehlušil desetiletí krásné práce?
Stojí za to myslet při sledování filmu víc na demonstraci než na roli?
A hlavně:
Stojí politika za to, aby se umělec změnil v aktivistu?
Diváci odpovídají jasně.
A není to nenávist.
Je to zklamání.
A to bolí nejvíc.
Nikdo nechce umlčet Evu Holubovou.
Lidé jen nechtějí přijít o Evu Holubovou.
Chtějí zpátky její lidskost.
Její sílu.
Její jedinečný talent.
A možná právě proto ta věta zní tak naléhavě:
„Evo, vraťte se k tomu, co jste uměla nejlíp.
To stačilo.
A to bylo krásné.“
_ _ _
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete mi poslat třeba symbolicky 10,- Kč prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
Za to Vám ze srdce děkuji, David
