Článek
Ráno, kdy se hlas zlomil.
Tohle nebylo obyčejné vysílání. Nebyla to rutina, smích, ironie ani jistota hlasů, které nás budí čtvrt století. V tom čtvrtečním ránu se Marešovi zlomil hlas a ven vyklouzla věta, která neměla zaznít nahlas:
„Ne… Patrika nám neber.“
A člověk poznal, že to není show. To je strach.
Dvojka, která spolu vyrostla.
Leoš Mareš a Patrik Hezucký jsou něco víc než moderátoři. Dva chlapi, dvě povahy, dva rytmy – a přesto jeden svět. Sedí spolu v rádiu od roku 1998. To je tolik, že spolu zestárneš, i kdybys nechtěl.
Jsou to tisíce rán, kdy jeden ví, co ten druhý řekne, než to řekne.
Jsou to roky, kdy se člověk stane součástí tvého dne, tvého humoru, tvé paměti.
A pak najednou – židle vedle tebe je prázdná.
Prázdno, které nejde ničím zaplnit.
Moderátoři jsou zvyklí držet tempo, i když není do smíchu. Ale tohle bylo jiné. Leoš držel show, protože musel. Ale bylo slyšet, že v tom držení je bolest. Strach má vlastní barvu – a lidi ji poznají.
Nejde o to, že byl sám.
Jde o to, že neměl být sám.
Věta, která uteče jen jednou za život.
„Ne… Patrika nám neber.“
To není fráze.
To není text připravený dopředu.
To je výdech člověka, který nechce přijít o někoho, kdo je součástí jeho světa déle než většina vztahů.
Je to prosba pronesená hlasem, který poprvé po letech ztratil jistotu.
Strach slyšíš v pauze mezi slovy.
Není tam křik. Není tam drama. Je tam ticho, které trvá o půl vteřiny déle, než by mělo. A v tom tichu se schová všechno: obava, nejistota, únava, bezmoc.
A možná i to, že Hezucký sám říká: „Jsem mimo provoz.“
Ten, kdo byl vždycky zdrojem klidu, najednou sám klid potřebuje.
Lidé poznají, když to není herectví.
A tohle herectví nebylo.
Tohle dojalo tisíce lidí, protože jsme v tom slyšeli sami sebe. Vztahy, které nás drží. Obavy, které by nás zlomily. Ten pocit, že někdo z našeho života najednou může zmizet… a my s tím nemůžeme nic dělat.
Nikdo neví, co přesně Patrika trápí. Ale to není pointa.
Pointa je v té větě.
V té prosbě.
V tom mrazivém okamžiku, kdy si uvědomíš, že ti svět může sebrat člověka, se kterým si prožil půl života – i kdyby to bylo jen ráno v rádiu.
A proto ta věta rezonuje dál.
Protože v ní byl celý vztah.
Celý příběh.
Celá láska mezi dvěma přáteli, kteří spolu strávili víc než dvacet sedm let.
„Patrika nám neber.“
Někdy to není věta.
Někdy je to modlitba.
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete mi symbolicky poslat 10,- Kč přes tlačítko „Podpořte autora“.
Děkuji moc, David.
ZDROJE:
Ranní vysílání Evropa2, 20.11.
Blesk.cz
