Článek
Dánsko to řeklo nahlas. Jeden z nejšťastnějších národů světa přiznal, že dětem už mobil v kapse nepomáhá. A že škola má být poslední místo, kde má dítě právo na klid. Ne na další obrazovku. Když jsem to četl poprvé, napadlo mě jedno: možná právě proto jsou Dánové tak šťastní. Oni se nebojí udělat rozhodnutí, které chrání děti, ne pohodlí dospělých.
Jejich model je jednoduchý. Dítě ráno vloží mobil do uzamykatelné skříňky a uvidí ho až odpoledne. Hotovo. Žádné „jen na minutu“, žádné výjimky, žádné tajné koukání pod lavicí. Školní den je vědomě offline. A možná se ptáš proč. Protože děti mají několik hodin denně právo žít mezi lidmi — ne mezi notifikacemi.
Tohle rozhodnutí nestojí na dojmech. Dánská studie publikovaná na PubMedu ukazuje, že když děti během dne odloží smartphone, jejich fyzická aktivita během čtyř týdnů prudce stoupne. Ve třídách najednou nebylo ticho jako v knihovně, ale smích. Na chodbách se děti hýbaly, povídaly si, byly přítomné. A víš co je na tom nejhorší? To není normální stav. To je stav, který jsme si museli připomenout experimentem.
A pak je tu psychika. Moderní výzkumy mluví jasně: čím víc času tráví dítě na mobilu během školního dne, tím víc klesá jeho odolnost vůči stresu. Nervový systém dítěte není stavěný na nekonečný digitální šum. A někdy mám pocit, že to všichni víme — jen se bojíme to říct nahlas.
Proto to Dánsko posouvá i k rodičům. Doporučení je jednoznačné: smartphone až po třináctém roce. Ne protože by chtěli děti „omezovat“. Ale protože vědí, že mezi jedenáctým a třináctým rokem se láme sociální vývoj. A mobil je často únik. Rychlá náplast. Zkratka. Jenže zkratky v dětství zasahují nejhlouběji.
Mezitím Evropa startuje motor. Francie zakázala mobily ve školách už v roce 2018. Finsko to zavádí od roku 2025. A Dánsko jde ještě dál: chce omezit přístup dětí na sociální sítě do patnácti let. Oni pochopili to, co my pořád obcházíme: že digitální svět není neutrální prostředí. A že dítě bez hranic nevyroste — ono se v tom utopí.
A teď si sundejme masky: co děláme my?
V Česku se dokážeme týdny hádat o tom, jestli může ředitel dítěti vzít mobil. Jestli je to zásah do majetku. Jestli je to v souladu s paragrafem. Mezitím učitelé žadoní o pomoc, rodiče chtějí změnu, ale nechají dítě na mobilu do půlnoci. A děti? Ty stojí o přestávkách opřené o zdi, každý v jiném světě, i když stojí třicet centimetrů od sebe.
A teď podstatná věc, kterou nikdo nechce slyšet:
Nejde o zákaz technologií.
A děti o nic nepřichází.
Ve školách mají tablety, počítače, interaktivní učebny, digitální platformy.
Učí se s technikou. Učí se s ní dokonce lépe než dřív.
Jediné, co Dánové dělají, je to, že jim dopřejí pár hodin denně bez zahlcení.
A to není zákaz. To je dar.
A ano, mám k tomu osobní věc.
Kolikrát jsem viděl děti sedět vedle sebe na lavičce a ani se na sebe nepodívat. A přitom já jsem dospěl vedle lidí, ne vedle displeje. Narodil jsem se do doby, kde se dítě učilo odvaze tím, že šlo za kamarádem. Ne tím, že mu napsalo zprávu. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc cítím, že dětem dnes chybí právě tahle „obyčejnost“. Ten dech reality.
A tady je rozdíl, který Dánsko pochopilo dřív než my.
Štěstí není o tom, co mám v kapse.
Štěstí je o tom, co mám kolem sebe.
A dítě, které má kolem sebe lidi a ticho, je silnější než dítě, které má kolem sebe displeje.
A pokud by někdo počítal můj hlas, říkám to naplno:
Hlasuji pro to, co zavádějí Dánové. Protože chrání to, co se nedá vrátit zpátky — dětství.
___
A jaký máte názor na to vy?
___
Děkuji za každé srdíčko i komentář.
Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete mi symbolicky poslat 10,- Kč prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
Zdroje:
theguardian.com/world/2025/feb/25/denmark-to-ban-mobile-phones-in-schools-and-after-school-clubs
pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/33669387
denmark.dk/people-and-culture/happiness
