Článek
Pozdní touha po dítěti není romantika, ale tvrdý střet s realitou
Když Hůlka oznámil, že by chtěl další dítě, mnoho lidí to přivítalo jako hezkou zprávu. Jenže za touhle větou je víc než jen radost otce. Je za ní věk, zdravotní historie, psychická minulost a fakt, že člověk v téměř šedesáti se už nepřipravuje na stejný druh rodičovství jako ten, komu je třicet. Rodičovství není jen o lásce. Je o energii, o stabilitě, o schopnosti být fyzicky i psychicky přítomen další desítky let. A právě tady začíná problém. Z pohledu dítěte je rozdíl, jestli bude mít tátu, kterému je při jeho dospívání 45, nebo 75. Ten rozdíl není malý. Ten rozdíl je život.
Dítě nesmí být berličkou pro psychiku dospělého. A tady ten stín bohužel je
Hůlka veřejně řekl, že když se narodila dcera Rozárka, „stal se zázrak“ a jeho dlouholeté panické ataky i deprese zmizely. Psychologie tohle zná a má na to jasná pravidla. Langmeier s Matějčkem popisují, že dítě nikdy nesmí nést roli stabilizační opory rodiče — protože to dítěti přináší skrytou zodpovědnost, kterou nedokáže unést. Anna Freud Centre popisuje, že když rodič nevědomě vkládá do dítěte funkci svého zrcadla, své terapie, své emocionální kotvy, vzniká dynamika, která dítě zatěžuje už od prvních let života. A přesně tohle z Hůlkových slov trčí ven. Nechci mu sahat do svědomí. Ale pokud dítě odstraní deprese dospělému, pak dítě nese něco, co nikdy nést nemělo. A to není láska. To je tlak.
V 57 letech je každé dítě nevyhnutelně konfrontované s věkem rodiče — a to je zátěž, o které se nemluví
Je hezké mluvit o tom, že věk je jen číslo. Ale tělo si nic nenalhává. V padesáti sedmi letech se muž nachází ve fázi života, kdy přirozeně začínají zdravotní komplikace, fyzická omezení, únavnost, ztráta síly i postupné zpomalování. Dítě však potřebuje úplný opak — rodiče, který je aktivní, dostupný, schopný běhat, učit, držet krok. A co víc: věk sebou nese ještě další rovinu. V dospívání dítě často čelí nejen vlastní proměně, ale zároveň reálnému stárnutí rodiče, které může být psychicky velmi náročné. Vývojová psychologie popisuje tzv. „dvojí zátěž adolescenta“ — boj s vlastním dospíváním a současný strach o stárnoucího rodiče. Ať chceme nebo ne, dítě, které se narodí tátovi v 57 letech, bude tuhle zátěž pravděpodobně prožívat intenzivněji než jiné děti.
Není to hejt. Je to otázka, kterou má právo slyšet každý, kdo chce dítě v šedesátce
Tohle není útok na Hůlku jako člověka. Je to názor na rozhodnutí, které ovlivní život někoho úplně jiného. Chci, aby si každý podobný otec sáhl do svědomí: chci dítě pro něj, nebo pro sebe? Chci dítě jako novou životní radost, nebo jako psychickou oporu? Chci dítě proto, že ho zvládnu provést celým životem, nebo proto, že ono zvládne provést životem mě? Není to jednoduchá otázka. Ale právě proto je fér ji položit. Pokud Hůlka chce další dítě, je to jeho právo. Ale pravda je jednoduchá: dítě si nevybírá čas narození ani věk rodiče. A pokud to má být rozhodnutí lásky, nemělo by nikdy vycházet z potřeby zaplnit prázdno v sobě. Protože to prázdno pak ponese někdo menší, křehčí a bezbrannější.
Děkuji za každé srdíčko i komentář.
Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
Děkuji moc.
Zdroje:
tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/630537-zpevak-daniel-hulka-chce-v-57-letech-dalsi-dite-zazrak-rika
prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-vip-rozhovory/824931
Langmeier & Matějček – Psychická deprivace v dětství (Portál)
Materiály Anna Freud Centre – Rodinné role a psychická dynamika
