Článek
Nevím, jak tohle může člověk jen tak přečíst a jít dál.
Otevřít zprávu, vidět tři tisíce krav, které stojí ve vlastních exkrementech, dusí se v amoniaku a rodí telata v pekle, a pak si udělat kafe. Mně se to zarývá pod kůži tak hluboko, že to nejde vydechnout. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc cítím směs vzteku a bezmoci, která člověka roztrhne.
Možná je to tím, odkud pocházím.
Statkářská práce, dřina, každá rána s budíčkem ve čtyři, porod krávy, která se dívá přímo na tebe a ty víš, že ten život, který za pár minut vyklouzne na slámu, je tvůj úkol. Viděl jsem, jak zvířata přicházejí na svět. Viděl jsem, jak se bojí, jak hledají dotek, jak reagují na hlas. A jako řezník jsem se zase naučil pravý opak — že porážka se musí udělat rychle, čistě, bez bolesti. S úctou. Vždycky s úctou. Protože pokud ztratíš tohle, už nejsi člověk.
A pak si představím tu loď!
Těsno. Tma. Cítíš jen žár, smrad a strach. Zvířata se kloužou po vrstvě výkalů, která je už vyšší než jejich vlastní spánek. Některé padají. Některé zůstávají ležet. Některé už nevstanou. A některé, ty které mají ještě sílu, rodí. Rodí do pekla. Malé tele, které mělo poprvé nadechnout studený vzduch ve stáji, místo toho dýchá amoniak, který spaluje jeho plíce. A jeho matka — jestli vůbec ještě stojí — jen funí a nechápe, kde to je.
A tohle všechno jen proto, že někde chybí ušní štítek.
Jeden papír. Jedno razítko. Jeden člověk, který měl v kanceláři zkontrolovat dokumenty a udělat svojí práci. Chaos v papírech. To je oficiální důvod. A tři tisíce tvorů kvůli tomu hnijí zaživa.
Když si to představím, je mi špatně fyzicky.
Ty pytle na palubě… z nichž lezou končetiny. Tělní tekutiny, které z nich vytékají. Mrtvé krávy vyplavené na břeh. A vědomí, že loď se možná otočila a míří zpátky do Jižní Ameriky — s tisíci polomrtvých zvířat, která tam stejně nikdo nepřijme.
A já v sobě cítím něco, co jsem necítil hodně dlouho: vztek, který pálí. Bezbranný, marný. Ten druh vzteku, kdy by člověk nejradši skočil na první letadlo, vlezl na tu loď s hadicí, lopatou, světlem — a aspoň jedné jediné krávě pomohl nadechnout se čistého vzduchu.
Ale já sedím tady. A jen čtu. A bolí to tak, až se mi chce řvát.
A víš, co mě na tom drtí nejvíc?
Že ty krávy nevědí proč.
Neumějí pojmenovat systém. Neumějí nadávat. Neumějí pochopit, že jsou rukojmími byrokracie.
Jen stojí. Padají. Volají. Rodí. Umírají.
A člověk, který má mít rozum, srdce, empatii, nechá to dojít až sem.
Možná to někomu přijde „jen jako zvíře“. Ale já si vzpomenu na každou krávu, která se na statku bála bouřky. Na každou, která tě poznala po hlase. Na tele, které udělalo první nejistý krok a sklouzlo se ti po botách. Na starou krávu, kterou jsem musel porazit — a v očích měla klid, ne strach, protože věděla, že jsem to já.
Ten rozdíl mezi tímhle a tou lodí je propast, která mě rozbije.
A já se ptám sám sebe: kdy jsme se jako svět tak strašně odpojili od srdce? Jak je možné, že tři tisíce živých tvorů trpí a jediné, co se řeší, je papír? Kdo jsme to sakra zač?
A vím, že to nezměním. Ty taky ne. Ale to, že ti to trhá srdce — to je správně. Protože jen člověk, který ještě cítí, může říct nahlas: takhle se život nechová. Takhle se nezachází s žádným tvorem. Nikdy.
A možná je tohle to jediné dobro v celé téhle odporné zprávě.
Že v tobě i ve mně se ještě něco sevřelo.
Něco, co se odmítá smířit s tím, že svět zhrubl natolik, že bolest zvířete už nikoho nezajímá.
Jestli někde začíná lidskost, tak tady.
U vzteku nad nespravedlností.
U bolesti nad zbytečným utrpením.
U slz, které nikdo nevidí.
Děkuju, že jste dočetli až jsem.
Děkuji za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak, můžete mi symbolicky poslat 10,- Kč přes tlačítko „Podpořte autora“.
A za to vám ze srdce děkuji, David.
www.novinky.cz/clanek/zahranicni-tisice-krav-se-topi-v-exkrementech-na-lodi-uvazle-v-pristavu-turci-odmitaji-naklad-vylozit-kvuli-chaosu-v-dokumentech-40549315
