Článek
„Nevím, jak je možný, že jsem naživu.“
To byla první slova, která řekl přeživší letu AI171 svému otci z nemocničního lůžka.
A možná to je nejpřesnější věta, jakou kdy kdo po pádu letadla pronesl.
Jeho bratr seděl čtyři řady za ním. Nepřežil.
Hledal ho mezi troskami. Běhal v šoku kolem vraku.
„Byla tam všude těla. A já jsem se bál. Utíkal jsem… Ale jeho jsem nenašel.“
Tahle věta ti pak zůstane v hlavě napořád:
„Proč já?“
Někteří ti řeknou, že jsi měl štěstí. Ale ty to tak necítíš.
Jsi zbytkem toho, co mělo skončit. A nic ti nedává smysl.
Vzpomínky nejsou jen obrazy.
Jsou to pachy, výbuchy, krev, spálené kovy. Zvuky, které nikdy nezapomeneš.
„Třicet sekund po startu rána… a pak náraz.“
To není jen popis. To je film, co běží pořád dokola.
Mozek tě ze začátku chrání. Odpojí tě.
Ale pak tě to doběhne. Trauma. Vina. Samota.
Psychologové tomu říkají „vina přeživšího“.
Pocit, že jsi to měl být ty. A ne oni.
Až se tě lidi začnou ptát, nevíš, co říct.
Chceš mluvit? Nechceš.
Chceš zapomenout? Nejde to.
Každý pohled, každá otázka „jak se cítíš?“ je jako nůž.
A cítit je někdy ta nejhorší část.
Někteří přeživší časem najdou smysl. Jiní ne.
Letuška Vesna Vulović, která přežila pád z 10 kilometrů bez padáku, řekla:
„Možná jsem neměla přežít vůbec.“
Bahia Bakari, která plavala mezi troskami celé hodiny, o tom dodnes nechce mluvit.
Ne každý se vrátí. A vlastně… ani nemusí.
Zdroje:
https://m.economictimes.com/news/india/lone-survivor-of-air-india-flight-171-crash-calls-family-i-dont-know-how-i-am-alive/articleshow/121819076.cms
https://www.thesun.co.uk/news/35378321/brit-survivor-air-india-crash/
