Článek
Byli jsme dvojčata. Stejný obličej. Ale jiná duše. Já měl v sobě klid. On démony. Už jako kluk byl zvláštní. Když ostatní děti sbíraly kaštany, on jednou rozebral sousedovu kočku, aby „viděl, jak to funguje“. Takhle to začalo. A pak to šlo dál. Podezřele snadno lhal. Věci, které u ostatních dětí vzbudily pláč nebo výčitky, se ho vůbec nedotýkaly. A dospělí to neviděli. Nebo nechtěli vidět.
Po škole zmizel. Někam pryč. Po letech se najednou objevil zpátky. Přijel k naší mámě. S novou partnerkou. A s její dcerou Kristy. Říkal si James. Prý nový začátek. Ale já věděl, že to není začátek. To byl jen další převlek. Kristy byla tichá, nesmělá holka. Husté světlé vlasy, silné brýle, obličej, který si nesl všechno, co ti spolužáci dokážou omlátit o hlavu. Ve škole se jí posmívali. Kvůli vzhledu, kvůli tichosti. Začala se stýkat s divnou partou. Ne z rebelie. Ale ze zoufalství.
Dvakrát utekla z domova. Jen tak. Na pár hodin. Možná na den. Bez jasného důvodu. Jen aby vypadla. Potřetí už se nevrátila.
Zavolala mi matka. „Nevíš, kde je Clark? A Kristy se ztratila.“
V tu chvíli mi to došlo. Věděl jsem, že v tom má prsty. Policie našla její batoh. Odhodila ho, nebo ho někdo odhodil. Oblečení. Pár věcí. Nic, co by naznačovalo plán. Jen stopa. A pak přišel ten výslech. Policista se ho zeptal: „Kde si myslíte, že Kristy je?“ A on klidně odpověděl:
„Podle mě je už pryč.“
Zmizel. Podle jeho partnerky „jen na chvíli“. Ale už se nevrátil. Policie mezitím našla v domě falešné doklady. Pokaždé jiné jméno. Jeho fotka, jiná identita. Jiná lež.
A pak ji našli. V lese. Přikrytou plachtou. Ležela tiše. Znásilněná. Uškrcená. A s jehlou zabodnutou v hlavě. Nemusím to říkat nahlas. Stačí, že to vidím pokaždé, když zavřu oči.
Dva dny nato se přišel sám udat. Přiznal všechno. Řekl, že ji znásilňoval už delší dobu. A že Kristy začala vyhrožovat, že to řekne. Že to řekne mámě. Nebo policii. A tak se rozhodl. „Vyřešit to.“ Po jeho způsobu. Aby už nic neřekla.
V roce 1996 ho odsoudili k trestu smrti.
A já? Já žiju dál. Ale když se ráno podívám do zrcadla, vidím jeho tvář. Můj obličej. A vzpomenu si, že někdy člověk nemusí být vrah, aby si nesl vinu. Stačí, že se narodí vedle něj.
Zdroje:
HBO Max – Tady žije ďábel
Vlastní zpracování podle skutečných událostí
