Článek
Drsňák, který změnil televizní obrazovky
Když před sedmnácti lety natočil první díly pořadu Ano, šéfe!, málokdo čekal, že se z obyčejného pořadu o hospodách stane fenomén. On přišel, bouchl do stolu, a řekl nahlas to, co si lidé jen mysleli. Nikdy se nepokoušel být vlídný, nikdy se nebalil do cukrové vaty. „Starého psa novým kouskům nenaučíš,“ pronesl nedávno, a bylo jasné, že to myslí vážně. Pohlreich byl prostě ten, kdo udělal z kuchařiny show, ale hlavně – dal jí respekt. Byl drsný, ale opravdový.
Životní bitva: rakovina
Za tou televizní maskou se ale skrývá člověk, který poznal, co znamená opravdová bolest. Když mu lékaři oznámili rakovinu, byla to rána, kterou nikdo nečekal. On sám o tom mluvil bez zbytečného patosu – prostě věc, která přišla, a on ji musel zvládnout. „Byla to rána, kterou nečekáte. Ale musíte ji přijmout,“ řekl. A přijal. Prošel léčbou, bojoval a vyhrál. A tím získal ještě větší respekt. Už to nebyl jen drsňák, co umí seřvat kuchaře, ale člověk, který obstál v nejtěžší životní zkoušce. Málokdo ví, kolik sil ho to stálo. A přesto znovu vstal a šel dál.
Kritika dnešní společnosti
Jenže dnes už není tím Pohlreichem, kterého jsme znali na začátku. Mluví víc o společnosti než o jídle. Vadí mu, že zmizela hospodská kultura, která kdysi spojovala lidi. „Už neexistuje to, o čem se vzletně mluvilo jako o pivní kultuře. Na venkově už dneska tu klasickou hospodu skoro nikdo nepotřebuje,“ posteskl si. Tvrdí, že ubývá respektu k práci, že mizí disciplína a poslušnost, a že nová generace si zvolila pohodlí před dřinou. „Práce je na ústupu,“ říká bez obalu.
Jeho slova znějí jako hlas starší generace, která už nerozumí světu, kde se všechno mění rychleji než dřív. A možná právě proto působí tak smutně – jako kdyby se mu pomalu rozpadal svět, který měl rád.
Překvapivé přiznání: rezignace na volby
A pak přišla slova, která znejistila i jeho fanoušky. Na otázku, zda půjde k volbám, řekl jednoduše: „Nechci vybírat a nechci si tím kazit náladu.“ To je pro mě osobně šok. Člověk, který celý život kázal disciplínu, zodpovědnost a poctivost, najednou říká, že nemá chuť volit. Je to víc než jen kritika politiky, je to rezignace. A to bolí slyšet.
Možná je to dané věkem, možná únavou z nekonečných slibů, které politici nedodržují. Ale přece jen – z úst Pohlreicha, který pro mnohé symbolizoval, že se má makat a nerezignovat, zní taková věta jako zlom.
Můj pohled: nostalgie a naděje mladší generace
Tady se musím ozvat já. Jsem o něco mladší než Zdeněk Pohlreich a svět zatím nevnímám tak černě. Pamatuju si, jak moji rodiče říkávali, že dnešní mládež je uspěchaná, že si ničeho neváží, že by už nechtěli být mladí. A přesto právě v té mladé generaci já vidím energii a šanci, že dokážou věci posunout. Možná jinak, než jsme si to představovali my, ale přece jen s určitou nadějí.
A k těm volbám – já k nim chodím. Vždycky na toho, koho volím, pak stejně nadávám. Ale mám pocit, že jsem něco udělal. Je to pro mě taková loterie. Vsadím, a pak čekám, co přijde. Ale nikdy nestojím stranou. A právě to mě na Pohlreichovi překvapilo – že on, ten drsňák, který nikdy neuhýbal, v téhle věci raději zůstane bokem.
Zdeněk Pohlreich, drsňák, který dokázal přežít rakovinu a srazil kdejakého namyšlence na kolena, dnes sám říká, že se mu hroutí svět. Je v tom kus nostalgie, ale i kus smutku. Přiznání, že se už necítí součástí doby, která přichází.
A teď je řada na vás. Vidíte to stejně? Že svět, který jsme znali, mizí a nic lepšího už nepřijde? Nebo v sobě pořád máte pocit, že právě tahle změna může znamenat novou šanci?
Zdroje:
https://www.idnes.cz
https://www.reflex.cz
https://medium.seznam.cz
