Článek
Může mít podzim modrou barvu? Listí na stromech má přece žlutou, oranžovou nebo červenou barvu. Ale modrou? Ano, letošní podzim je zbarven do modra pro několik stovek obyvatel našeho sídliště.
Sedím na lavičce, vyhřívám se na podzimním sluníčku a čekám na vnučku, až přiběhne ze školy. Právě přichází kamarád s modrou obálkou v ruce z blízké pošty. „Zdarec dvacátníku, jak žiješ?“ „Co blázníš?“, odpovídám, „dvacet mi bylo před padesáti lety.“ „Dobrá, tak jsi dvacítka nebo stodvacítka?“ „Počkej, kámo, co tím myslíš?“ „Jsi snad slepý?“ nesu modrou obálku. „Máš to za 20% nebo za 120 Kč/m2?“
„Aha? Takže to je teď nový pozdrav mezi lidmi na sídlišti?“ „Jasně! Dvacítka je ten, kdo má navýšeno jen o 20%, a stodvacítka má navýšeno o 180%.“ Jsem tedy stodvacítka. „Hele,“ jde další stodvacítka. Pořád vypadá dobře, vždy to byla fešanda, jen ty podpatky už vyměnila za tenisky. Jo, roky nezastavíš ….
Zdravíme se, zavzpomínáme na období, kdy jsme se na sídliště nastěhovali s malými dětmi. Bože, jak ten čas letí, už jsou z nich dospěláci a my hlídáme naše vnuky. „Jak jsi dopadla, jsi dvacítka nebo stodvacítka?“ „Kluci, před časem nás oba navštívil kovid. Co vám mám povídat, manžel mi odešel, zůstala jsem sama. Všechno vyřizovat a zařizovat sama, ale při tom všem neštěstí jsem měla i trochu toho štěstí, tak jsem se stala dvacítkou.“ „To máš tedy opravdu štěstí!“ „Myslíte?“
„Dědo, dědo, už jsem tady!“ „Dobrý den,“ zdraví vnučka přítomné. „No, je celá po tatínkovi,“ konstatuje dvacítka. „To ne,“ oponuju, „oči a pusu má po mamince, vlásky po tátovi.“ „Dědo, jdeme? Musím sebrat listí do výtvarky. Jo a málem bych zapomněla na dýni. Koupila ji babička?“ Ve spěchu se loučíme: „Ahoj dvacítko a stodvacítko, snad se brzy potkáme.“ To víte, dnešní mládí je netrpělivé a uspěchané …
Vnučka vesele poskakuje, cestou domů povídá, co nového bylo ve škole. Z ničeho nic se zeptá: „Dědo, proč tomu pánovi říkáš stodvacítko a paní dvacítko? To je přezdívka?“ „Ne, není to přezdívka, je to nový pozdrav mezi seniory tady na sídlišti.“ „Fakt? To je bomba, to bych mohla taky říkat Verče dvacítko a Pavčovi stodvacítko, to by bylo cool.“
„No jo, děvče, ale to bys musela mít modrou obálku. Tento pozdrav mohou používat jen lidé s modrou obálkou.“ „Super!“, dědo, „tak ji zajdeme koupit“. „Děvče, tato obálka se nekupuje, ta se poštou dostává a v ní ti úřad oznamuje, že prázdnou kasičku má.“ „Cože? To jako nejsou v kasičce žádné peníze?“ „Asi ano,“ milá vnučko, „já to nevím.“ Kdo to ví, tak neodpoví. Úřad ovšem doufá, že stodvacítky prázdnou kasičku brzo naplní. Tak to je ten náš vinohradský podzim v modrém, i když listí na stromech je pěkně barevné …
