Článek
Filozofické moudro mé jedinečné existence přirovná význam do podoby dynamického pojetí poznání jakožto živelnou vodu, která skrze nepředstavitelnou cestu podzemní vody putuje k momentu jemného pramene z nejhlubšíh a nejtemějšíh hlubin až na povrch. Kdy z neviděné a ukryté prázdnoty promění pomyslné nic na viděný povrchový pramínek vody.
Co je ukryto, tak není ukryto pro neschopnost vidění.
Ukryto je to v pomyslném vězení samotné mysli, která je vězněna strachem propojit most mezi myslí a jazykem, jakožto darem řeči.
Díky lásce vznikl můj vlastní most umožňující v jakékoli podobě a době učit se propojit co propojené býti má.
Fyzické tělo a jeho schopnost řeči se jakožto malé dítě učící se chodit raduje.
Duchovní energie nehmotného sdílí radost fyzična, jenž otevřelo cestu z vězení sebe tlačení, kdy hlubší smysl povrchní radosti zažilo onen velký třesk při střetu rozdělených částí celistvé řeči.
V ten okamžik aniž by pramínek vody tušil, transformoval se přirozeně do silné živelné masy vody, která nehledá cestu nýbrž sama cestu utváří.
Čím dál voda tekla, tím živelnější existovala, jakožto odraz cesty mého sebepoznání celistvosti.
Živel vody nemyslí, prostě existuje, nehledá, prostě teče, neohrožená cestou z hlubin samoty propojí smysl a jen svou existencí je sama o sobě významem, který jakožto symbol nekonečna padá z nebes k zemi až do nejhlubšíh představ hlubin podzemí, kde přirozeně směřuje na povrch na kterém plní oceány, ze kterých se jakožto pára vrací zpět k nebesům.
Cesta přirozeného života přináší dary nekonečné lásky k bytí.
D. V.
