Článek
Sedíme ve stínu botanické zahrady na Mallorce, ochlazujeme se nanukem a nápojem s ledem, a i přesto cítím, jak mi z ruky odkapávají kapky potu.
„Mně je vedro jako psovi,“ glosuje jedna z mých dcer a musím s ní souhlasit. Dívám se v telefonu na teplotní mapu Evropy, čtu zprávy o rekordních vedrech doma, ale fakt, že ten den je v Brně větší horko než výrazně jižněji na jednom z baleárských ostrovů, mě neuklidňuje.
V hlavě mám klimatický guláš, směs snahy i výčitek. Jako rodič pracuju na tom, aby přístup mých dětí byl k přírodě a planetě velmi citlivý, mnohem víc, než jak mě to mohli naučit moji rodiče.
Třídíme odpad, neustále zlepšujeme domácí organizaci jídla a potravin, abychom s nimi neplýtvali, investujeme úspory do solárních panelů na střechu domu, pijeme kohoutkovou filtrovanou vodu, abychom nekupovali další plastové lahve, od malinka s nimi recyklujeme hračky a učíme se posouvat věci dál, ne do popelnice, učíme je milovat lesy, chodíme do přírody sbírat odpadky… Ale letěli jsme na dovolenou letadlem, abychom si dopřáli zdravé moře, sluníčko a podnebí. I my jsme se tedy podíleli na tom, nad čím tady teď pláču.
Padá na mě klimatický splín, když…
...dětem slibujeme „zdravé moře“, přes den je nádherné, ale pak k večeru stojíme po kolena ve vodě, po jejíž hladině se na pláž vyplavují tisíce drobných kousíčků odpadků, víček od lahví, provázků.
...chceme pro rodinu pobyt v lepším přímořském podnebí, ale pak je každý den 35 ve stínu a bez klimatizace bychom se ani nevyspali.
...chceme poznávat cizí kultury, cestovat, učit se, ale procházku po hlavním městě ukončujeme po třech hodinách, protože se na vyhřáté ulici nedá vydržet a děti začínají být malátné.
UNICEF nedávno vydal zprávu, jež nesla děsivé sdělení: Tohle, co prožíváme, budou nejchladnější léta v životech našich dětí, a už nyní na světě vedra vážně sužují každé čtvrté dítě na planetě. Podle optimistického propočtu se má do roku 2050 oteplit o 1,7 stupně, ten horší scénář pracuje podle výzkumníků UNICEF s nárůstem o 2,4 stupně.
Vzpomínám si svoje letní prázdniny u prarodičů. Chodili jsme s dědou na louku kosit trávu, sušili jsme seno a běželi ho zase rychle skopit, když se blížily mraky. Když tehdy bylo 30 ve stínu, Nova nevysílala nic jiného než příběhy, v nichž pan Vladimír z Jihlavy smaží na kapotě své Felicie volské oko. A směli jsme si koupit nanuky. Dnes 30 ve stínu? Letní standard. Bude mi teprve čtyřicet, jsem malý dinosaurus na to, abych si pamatoval přechod z teplých roků na dobu ledovou, přesto moje vzpomínky ono klasické „to za nás nebylo“ probouzejí.
Přemýšlím, co jako rodič ještě víc změnit, abych zachoval prázdniny jako čas, na který se budeme těšit a děti si ty dva měsíce volna v roce užily, nejen přežily. Budeme za památkami a poznáním jezdit na jih v zimě a léto strávíme ve Skandinávii? Možná tak budou vypadat letní dovolené, abychom se neugrilovali.
Bude bezpečné v létě vůbec někam do tepla cestovat? Hoří rovnou v několika dovolenkových destinacích, obyvatelé Českého Švýcarska se po předchozích letních požárech předpokládám modlí za smilování.
A to, sobecky, myslím jen na dovolené, ale jaké otázky si asi pokládají španělští senioři, pro něž bude jejich rodná zem možná už za pár let v létě neobyvatelná.
Přemýšlím o tom, jestli se budou naše děti a vnoučata těšit na léto, anebo pro ně bude trápením. Jestli naše stárnoucí srdce a cévy vydrží to úmorné grilování, až s námi vnoučata budou chtít v padesátistupňovém vedru jít do zoo.
Evropské teploty stoupají oproti zbytku světa dvojnásobně rychleji, co můžeme teď a tady udělat, abychom zpomalili oteplování? Nic moc, už je pozdě.
Můžeme o tom mluvit s dětmi a nebagatelizovat globální oteplování a jeho příčiny. Často slýchám: „já to nezměním, já jsem jen kapka v moři.“ Ano, v porovnání s lehkovážností velkých průmyslových znečišťovatelů je jeden člověk, co přestane jíst hovězí, skutečně kapkou. Ale kapky tvoří déšť a silný déšť přináší záplavy.
Jsme v tom všichni do jednoho společně.
