Článek
Spaní na karimatce v budapešťském parku bylo pro mě překvapivě příjemné. Kamarád tak nadšený ale nebyl. Jeho spaní totiž několikrát během noci prý narušil procházející ježek. Kolem našich hlav se mu asi líbilo. Chtělo by se říct, že byl nezvaným hostem. V jeho prostředí jsme ale nezvanými hosty byli spíše my.
Nad noční příhodou se spolu nakonec zasmějeme a před balením spacáků a karimatek si ještě vaříme ovesnou kaši. Jednoduchá a rychlá snídaně, která docela zasytí, tak se nám to líbí.
Na cestě za segedínem
Plni energie a odhodlání vyrážíme jako obvykle do benzínky pro kartón, na který fixou píšeme „Széged“. Stavíme se vedle silnice, která se po pár set metrech mění v dálnici. Rychle ale přicházíme na to, že silnice není ideálním místem na stopování. Auta tu jezdí moc rychle a nestihnou nám zastavit. Na telefonu otevíráme mapu a snažíme se v okolí najít jiné přívětivější útočiště.
Nacházíme nedalekou nákupní zónu. Cestou k ní narážíme na sdílenou elektrickou koloběžku, kterou si osedláme. Nějaký ten kilometr se vezeme, ale po chvíli koloběžka vypovídá službu. „Asi by se na ní úplně nemělo jezdit ve dvou,“ konstatuje kamarád. Pravděpodobně se ale koloběžka jen vybila. Cesta k nákupní zóně se nám tedy prodlužuje a přicházíme k ní až kolem desáté hodiny. Usazujeme se u kruhového objezdu, kde se mimo jiné najíždí na dálnici vedoucí do destinace na naší ceduli.
Naštěstí stojíme pod značkou ve stínu. Teplo je totiž nesnesitelné. Radši bychom seděli v klimatizovaném autě a blížili se k rumunským hranicím. Nikdo nám ale nezastavuje. Po třech hodinách stále nic. Sedáme si pod značku a připravujeme si oběd, který nám snad zlepší náladu. Je to totiž indické chicken tikka masala. Jen zalijeme vodou a je to. Mňam!
Rumunsko se vzdaluje
Ani plná břicha nám ale nepomáhají k úspěšnému stopování. Začínám propadat beznaději: „My se už snad dneska nehneme z místa.“ Na taková slova ale ještě není prostor. Před námi máme ještě celé odpoledne a večer. Štěstí zkoušíme najít o deset kilometrů dál u nájezdu na dálnici. Přejezd je ale dlouhý a vyčerpávající. Autobus stojí v koloně, a když konečně dojedeme, musíme šlapat tři kilometry po rozpáleném asfaltu.
Na tomto místě přichází pravá deprese. Až do večera nám nikdo nezastavuje. Ani náznak. Pro dnešek to vzdáváme. Snažíme se přijít na jiné myšlenky u blízkého rybníka, kde si dáváme večeři a dopřáváme chvíli odpočinku. S nadějí, že hůř na našem výletě už nebude, zavíráme oči. Zítra to zkusíme znovu.
Předchozí část:
