Kam nás stop zavede: Nakonec přece jen k moři

Na místo, kde nám včera nikdo nezastavil, přicházíme trochu skeptičtí. Nemůžeme si dovolit opět promrhat den marným čekáním. Dáme tomu ale ještě šanci. Plán B zatím žádný nemáme, ale už nám hlavou prochází pár nápadů. Další dvě hodiny čekáme na rozpáleném asfaltu a nikdo nezastavuje cestu do Rumunska pomalu vzdáváme. Koupíme si vlak k hranicím a tam stop chytíme? Pojedeme úplně jinam? Po chviličce přemýšlení se rozhodujeme pro Chorvatsko.

Přecházíme o kousek dál, kde je nájezd na dálnici zpátky do Budapešti a hned vidíme obrovský rozdíl. Asi po pěti minutách čekání nás nabírá Erika s manželem. Oba jedou do práce do Budapešti. Prozrazují nám, že za týden jedou na dovolenou na jižní Moravu, kde to mají moc rádi. Po čtvrthodinové jízdě nás vysazují už v maďarské metropoli, kde sedáme na tramvaj. Dojíždíme k benzínce s McDonaldem. Vedro je dneska ale opravdu nesnesitelné. Sedáme si proto do klimatizovaného fastfoodu, kde na kartón píšeme „Balaton“. „Snad tam někdo odsud pojede,“ zamumlám během toho co kamarád píše.

Po chvilce nám zastavuje mladý pán, který jede na hudební festival právě na Balaton. Je vášnivým horolezcem a moc rád navštěvuje rumunské karpaty. Naší vytouženou destinaci, kam jsme původně chtěli jet..

Na mapě si vyhlížíme benzínku, kde nás pán asi po hodince a půl cesty vysazuje. Na Balaton je to už jen kousek ale my se už chceme dostat do Chorvatska. Na benzínce je ale opravdu minimální provoz, a tak si dáváme oběd a dobíjíme telefony. Stopování je i po načerpání sil stále neúspěšné. „Už jsme si štěstí pro dnešek asi vybrali, když jsme teď dvakrát za sebou čekali jen pět minut,“ říká s povzdechem kamarád.

Usuzujeme, že náš cíl v podobě svezení až do Chorvatska tu je nereálný, a tak se po chvilce čekání vezeme s postarším pánem jen kousek do vesničky u Balatonu. Jeho hodně lámanou angličtinou se dozvídáme, že je v jezeře kvůli suchu málo vody, přesto nám doporučuje se jít vykoupat. Tomuto nápadu odoláváme a vlakem přejíždíme jezero po délce, kde budeme stopovat dál. Z okýnka vidíme, jak jsou břehy vody obsypány lidmi. Bezesporu je tato destinace v Maďarsku opravdu velmi populární.

Vystupujeme ve vesnici Balatonmáriafürdő jdeme asi tři kilometry pěšky k benzínce. Jsme dost vyčerpaní a to máme před sebou ještě kus cesty do Chorvatska. Slunce pálí ze všech sil, takže nám na náladě rozhodně nepřidává. Do toho přijde šok, když na benzínku přijdeme. „Tak odsud se nehneme,“ říkám při pohledu na poloprázdné parkoviště před benzínkou. Stojí tu pouze pár kamionů kvůli povinné pauze. Kamioňáci nás ale ve vetšině případů svézt nemohou, protože mají pouze jedno místo pro spolujezdce.

Přesto zkoušíme štěstí. Obcházíme parkoviště a ptáme se řidičů, zda by trochu nezariskovali a nesvezli nás oba. Nová taktika zafunguje překvapivě rychle. Nechytil se kamioňák ale 22letý Slovák Séba, který má dodávkou namířeno do Záhřebu. Ještě ale nemáme vyhráno. Kvůli špatné zkušenosti svého kolegy se stopujícími migranty hodně váhá, zda nás do dodávky vezme. Několikrát ho ujišťujeme o tom, že nejsme migranti a nepřevážíme žádné drogy. Přesto chce ještě vidět naše občanky. Chvíli si je prohlíží. „Dobré, poďte so mnou.“ Oběma se nám rozzáří oči.

Ze Séby skepse rychle opadá. Svěřuje se nám se svým silným životním příběhem. Chvíli se nám až zatahuje dech. Vypráví nám o vážné bouračce z před sedmi lety, po které tři měsíce ležel v kómatu. O pár minut později přechází k historkám, které jsou tak perverzní, že se do článku raději nedostanou.

Naše cesty se rozcházejí skoro po třech hodinách v Záhřebu, kde musí vyložit náklad. „No, to byla jízda,“ vyleze z kamaráda. Oba zůstáváme po jeho odjezdu ještě chvíli zaraženi.

To ještě ale pro dnešek není vše. Moře je pro nás velkým lákadlem. K tomu nám ještě zbývá skoro dvě hodiny cesty. Teplý večerní záhřebský vzduch nás ale motivuje k dalšímu cestování. Veřejnou dopravou projíždíme největším chorvatským městem až na jeho okraj, kde přebíháme přes dálnici k mýtné bráně Lučko. Už se stmívá, ale provoz je stále velmi silný. Doufáme, že nás někdo sveze až do Rijeky. Máme štěstí a zastavuje nám pán v hezkém BMW. Upravený, oblečený v košili. Nejede až do Rijeky ale do města Karlovac. Jeho velmi dobrou angličtinou se dozvídáme, že v mládí stopoval po Chorvatsku, a že pracuje jako člen palubního personálu chorvatských aerolinek.

Loučíme se hodinku od Rijeky u další mýtné brány. Už je skoro půlnoc, a tak už jen napočítáme padesát aut jako ovečky a dál nepokračujeme. Vedle nájezdu je louka. Ušlapeme si vysokou trávu, nastříkáme repelentem, vyčistíme zuby a uleháme na karimatky.

Kamarád se vyspal dobře, ale já jsem na tom o poznání hůř. Kvůli dírce v karimatce jsem celou noc proležel jen na plachtě a bolí mě celé tělo. Z celého cestování už jsme docela unavení. Dva dny za sebou jsme se vůbec nezastavili. „Dneska už se vykoupeme v moři,“ říká sebevědomě kamarád, když si skládáme věci a odcházíme na stopovací stanoviště.

Jak výlet pokračuje, trpělivost v nás pomalu vyprchává. Tentokrát u silnice dýcháme výpary z aut jen hodinu. Chceme si už odpočinout u moře, a tak si radši kupujeme jízdenku na autobus a za 250korun přejíždíme do Rijeky.

Teplo se v tomto přímořském městě snad ještě znásobilo. Městskou dopravou přijíždíme na pláž a kupujeme si zasloužené pivo. Po zbytek dne se už jen koupeme a odpočíváme. Poslední noc strávíme velmi netypicky. Už jsme zvyklí přespat téměř kdekoliv, a tak přespáváme u pláže na skalách. Není to úplně příjemné, ale ráno to máme aspoň blízko na koupání s východem slunce. Osprchujeme se, osušíme a vyrážíme na autobus, který nás po 13 hodinách doveze až do Prahy.

V autobuse si uvědomujeme, jak je příjemné cestovat běžným způsobem. Je příjemné vědět, kdy a jak se dostaneme z bodu A do bodu B. Nakonec jsme vlastně nesplnili skoro nic z toho, co jsme si naplánovali. Přesto jsme se za pár korun dostali k moři, potkali mnoho zajímavých lidí a získali mnoho zkušeností. Tak kam to bude příště?

Předchozí část: