Ódna na EU: Některá další fakta, která ovšem musíme nejen spolknout, ale také o nich přemýšlet

Pokrytectví a předstírání - smrtelné nemoci západní civilizace

Velmi inspirující je kniha profesora Bárty - „7 zákonů - jak se civilizace rodí, rostou a zanikají“. Zamyšlení nad touto knihou přivedlo autora příspěvku k úvaze nad tím, zda čirou náhodou nejsme svědky zániku tzv. vyspělé „Západní civilizace“. Za významné hodnoty tato civilizace považuje také pokrytectví a předstírání. Politici o tom nehovoří, ale ve skutečnosti historický i současný vývoj je pokrytectvím a předstíráním zahlcen. Pojďme uvést několik příběhů, které to dokumentují. Příběh třináctý je o kapitalismu a volném trhu, volném pohybu kapitálu i zboží se správnou konzervativní myšlenkou ať zvítězí ten nejlepší.

Příběh třináctý - Kapitalismus jako nástroj svobodné volné soutěže

Neutuchající a zdrcující kritika komunismu po 35 letech jeho odchodu z české kotliny kontrastuje se skutečností, jak dnešní kapitalismus opravdu funguje. Pod vládou komunistické strany Československa byla centrálně řízená ekonomika ze Státní plánovací komise poznamenána tím, že pravděpodobně někteří úředníci občas na něco zapomněli a tak se vytvářely fronty na toaletní papír. Nebo pro nedostatek banánů fronta na banány. Tyto pravdivé pohádky jsou však celkem jednak daleko od skutečnosti a druhak decentně zapomínají na to, že za cca 45 let Československo zas tak moc neupadalo, neboť se postavily atomové elektrárny, které nás dodnes zásobují (dnes nejdražší) elektrikou na světě, vodní přehrady, které vyčerpaly reálné možnosti výroby z obnovitelného zdroje - vody, dodávali jsme rafinerie, cukrovary a textilní stroje do celého světa, vyráběli moderní automobily, několik typů letadel, obráběcí stroje, lodní hřídele a energetická zařízení, chemický průmysl byl na světové úrovni, lidé bydleli a měli se „celkem“ dobře až na to, že v průměru všichni stejně. Každý druhý koho potkám, ten má chatu nebo chalupu z tohoto „kritického“ období. Zapomíná se taky na to, Železná opona, kterou v Evropě spustili pánové Stalin, Roosevelt a Churchill lidem nedovolovala se pohybovat po světě. A taky se režim bál, aby se lidi neinfikovali kapitalismem a tak proti tomu bojoval všemi prostředky. Ale fungovalo to i obráceně. Ale toto není téma našeho příběhu.

Tématem příběhu je vítězství kapitalismu a svobody a demokracie v Čechách v roce 1989. Jen není zcela jisté, jestli národ zvonil klíči právě pro tuto volbu. Dnes totiž je 10% obyvatel v reálné chudobě a 25% na prahu chudoby. Národ prostě tehdy nechtěl, aby se pokračovalo ve starém vládnutí. A tak disident Havel po převratu jako zvolený president ČSSR přísahal věrnost Československé socialistické republice, aby vzápětí tuto přísahu porušil a vydal se tou jedině správnou kapitalistickou cestou pod vedením USA a EU (před tím jsme kráčeli jedině správnou socialistickou cestou pod vedením KSSS a Moskvy). A tady se objevuje první diamant pokrytectví - jediná správná cesta. Proč po 35 letech pořád tolik znepokojení a povyku kvůli komunismu? Opravdu jsme byli až tak neuvěřitelně utlačovaní? Je zajímavé, že k těmto závěrům často docházejí „historici“, kteří svoji osobní zkušenost z komunistické doby mají jen v tom, že tehdy tahali kačera za sebou na provázku. Všechno ostatní se dozvěděli. A kdyby najednou nějaký zkušený osmdesátník, který vše prožil na své vlastní kůži, oponoval - stává se okamžitě trollem nebo švábem, nebo sviní (jak pravil nejvyšší strategický komunikátor vlády Foltýn). Případně ruským agentem, kdyby se zmínil o Rusku. Podivné pojetí svobody nejen v tom, že je prakticky omezována, ale dokonce je potlačována. Takže - není žádného rozdílu mezi „před listopadem“ a „po listopadu“. Ani totiž nemůže být, protože pokles morálky je tak hluboký, že lidé ve svém nejhlubším nitru se nezměnili. Tedy zcela určitě ti vládnoucí lidé a pak ti ostatní, kteří stejně jako před tím, tak i dnes se chovají stádně podle médií, která podávají ty jedině pravdivé zprávy a podle sociálních sítí, které je upřesňují z jedné i druhé strany. Zaplať pánbu, že zatím ještě z obou stran. Uvidíme. Snad stojí za to ještě dodat, že politika jediné správné cesty se realizuje jak doma tak v Evropě. Když po eurovolbách posílila opozice proti liberálně progresivistickým stranám a navíc tato opozice akcentovala národní specifika a zájmy, vytvořil se ve „svobodném demokratickém“ europarlamentu sanitární kordon kolem těchto nebezpečných populistických stran. Zřejmě aby se zabránilo šíření této infekce. A taky se odsoudila cesta pana Orbána na Ukrajinu, do Ruska, Číny a USA. Jak svobodné! Kritika frakce patriotů nesměřovala k věcnému obsahu jejich programu, ale k tomu, že opustili jedinou správnou cestu.

Jakápak volná soutěž? Obchodní vztahy se staly nejen nástrojem růstu bohatství a zvyšování životní úrovně lidí (všech?), ale taky nástrojem zahraniční politiky. Jedním z nejlepších nástrojů jsou sankce. Neposloucháš - potrestáme tě sankcemi. A tak moudrá Evropa potrestala Rusko sankcemi na dodávky levné ropy a plynu a statečně nakupuje za násobně vyšší ceny tyto energetické zdroje z USA a jiných spřátelených zemí. Rusko si s tím poradilo a EU se střelila do vlastní nohy, protože šestým zákonem civilizace jak jej popsal prof. Bárta, je Zákon technologické a energetické determinace. Bez objektivně levné energie nemůže společnost a civilizace udržet svoji komplexitu. A tak se „nám“ to podařilo. Naše konkurenceschopnost se ztratila a svět kolem nás se pohybuje rychleji než my. Nejhorší na tom je to, že se rychleji pohybuje i potrestané Rusko a jeho největší spojenec Čína a dokonce i další země spojené v uskupení BRICS. Co z toho vyplývá? Nejde o žádnou volnou soutěž a vítězství nejlepšího, jde jen a pouze o ideologii (rozhodnutí o uvalení sankcí mělo pouze ideologický důvod) a také o moc a jako vždy na prvním místě - o peníze. Jde o to způsobit druhému škodu a vydělat. Jak morální. Tak jsme objevili druhý diamant kapitalismu - sankce.

Nicméně rejstřík „volného obchodu“ je daleko širší. Jsou elektromobily vyrobené v Evropě lepší než ty čínské? Nejsou. Jsou levnější? Nejsou. Dokáže to Evropa rychle změnit? Nedokáže. Nevadí - uvalíme cla ve výši 30% nebo raději 100%. To by v tom byl ďas, aby si průměrný Evropan nekoupil evropské drahé a horší auto. Tedy pokud na to má, jakože nemá. Nevadí - podpoříme to dotacemi. A tak jsme objevili třetí diamant kapitalismu - dotace. A když se „najednou“ zjistí, že už na dotace nejsou peníze ve státním rozpočtu (!), dotace se zruší. Jaké je to překvapení, když lidé přestali elektroauta nakupovat. Když pan Ford začínal v USA s auty, tak nedostal od nikoho nic a musel později soutěžit s Chryslerem a dalšími konkurenty bez povšimnutí vlády. Ani nedostal nařízení od vlády, že musí vyvinout auto, navíc dostupné obyčejným Američanům a zabránit tomu, aby byli nadále týráni koně. Ne tak v moderní době. EU nařídila ekologické limity, které musí výrobci splnit a pokud je plnit nebudou - zaplatí pokuty. EU, která se podílí na světových emisích CO2 z cca 6-8%, půjde celému světu příkladem. Tak jsme objevili čtvrtý diamant kapitalismu - pokuty.

Když v devadesátých letech konečně přestala škodit Státní plánovací komise, proběhla rozsáhlá privatizace. Všelidový majetek stát převedl lepším kapitalistům, nejlépe těm zahraničním, kteří umí podnikat ještě lépe. Dnes nekupujeme naši levně vyrobenou elektřinu, ale tu lepší, získanou na německé burze za významně vyšší cenu. Kupujeme si pitnou vodu od Francouzů. Nakupujeme v řetězcích, jejichž majitelé mají sídla v zemích Západní Evropy. Je pravděpodobné, že 80% z nich sídlí v Německu. Vypadá to tak, že jsme se stali 17. spolkovou zemí. Ale s výrazně jinou životní úrovní. A jako správní majitelé, podnikají tak, aby dosáhli nejvyššího možného zisku a tak z republiky odchází ročně 300-400 mld Kč v dividendách. Diskuse při tvorbě státního rozpočtu o miliardách navíc do školství je vedle toho více než úsměvná. Je k pláči. Objevili jsme tak pátý diamant kapitalismu, přesněji imperialismu - neokolonialismus. Netřeba obsazovat nová území, netřeba tam udržovat vládu vojenskou silou. Stačí zařídit, aby vláda této země byla nakloněna neokolonialistické ideologii kapitalismu a bohatství takto ovládaných zemí poteče tam, kam je třeba. To je „vítězný“ Washingtonský konsenzus západního světa: za prvé ekonomika je podřízena mezinárodním institucím, t.j. Mezinárodnímu měnovému fondu, Světové bance a manipulátorům dolaru. Za druhé - co nejširší privatizace. Za třetí minimální státní zásahy. Pouze na okraj - to je taky důvod permanentního rozšiřování EU i NATO. To je taky důvod pro vytvoření staronového nepřítele Rusko, které se označí nejen za agresora ohrožujícího celou Evropu, ale přímo za teroristu a zločince a tím se opravňuje boj proti tomuto největšímu nepříteli. Boj na život a na smrt. Snad západní státníci prohlédnou a nebudou volit z ideologických důvodů to druhé. Tak jsme objevili pátý diamant kapitalismu - neokolonialismus. K této části se hodí poznámka k Pekingskému konsenzu, na jehož základě se buduje taky společenství BRICS. Ten má oproti Washingtonskému konsenzu totiž jiné zásady: za prvé klíčem pro ekonomický růst jsou inovace. Za druhé chaos je při ekonomickém vývoji vždy přítomný. (K tomu je příhodné dodat výrok Henryho Kissingera: „Američané přemýšlejí o konkrétních řešeních určitých problémů. Číňané přemýšlejí o stadiích procesu, který nemá žádné přesné zakončení“). Za třetí státy si musí vyvinout vlastní metody, nezávisle na mezinárodních zásazích. To je pokračující státocentrický pohled na mezinárodní vztahy respektující národní potřeby a kulturu. Toto pojetí se evidentně odvrací od hegemonie USA a dolaru.

Tuto úvahu zakončeme šestým diamantem kapitalismu - slovy premiéra Fialy „nikoho nenecháme padnout“. Sociální cítění kapitalismu se vyvíjelo v čase. Ostatně jako všechno. Na začátku před stovkami let bída a hlad a děsivé vykořisťování a dnes - robustní sociální systém. Tak robustní, že láká k využití i občany jiných, zejména arabských a afrických zemí. A tak zatímco socialismus se od kapitalismu za celou dobu nenaučil podnikat (až na komunistickou Čínu a na podnikatelské experimenty v Československu v agrokombinátu Slušovice), kapitalismus časem pochopil, že do budoucna je možný jen udržitelný rozvoj postavený na třech pilířích: prosperující ekonomika respektující péči o životní prostředí a péči o sociální věci. Totiž zisky neprodukují jen ti, kteří firmy vlastní a řídí, ale mnoho dalších, bez nichž to nejde. A ti mají právo se na těchto ziscích podílet. Toto je ovšem paradoxně hluboce komunistická myšlenka. Takže naplnění teze, že nikdo nemůže padnout v praxi vypadá tak, že když nemáte na elektřinu, obrátíte se na stát a ten vám pomůže nějakou dávkou. Když nemáte na bydlení - obrátíte se na stát a ten vám přidělí příspěvek na bydlení. Když nemáte zaměstnání, dostanete podporu v nezaměstnanosti, když nemáte na jídlo, navštívíte potravinovou banku, když máte nízký plat, ze kterého neuhradíte prosté životní náklady, tak si najděte další zaměstnání, třeba i několik. Jak povzbuzující, jak svobodné, jak inspirující, jak obdivuhodné směrem k péči státu. Přitom by stačilo dát do souladu mzdy a platy s životními náklady, aby z nás byli sebevědomí lidé, kteří nemusí chodit v předklonu s kloboukem v ruce a prosit o pomoc. Protože právě to je to nejvíce ponižující.

Co říci závěrem? Příběh jsme začali větou „Neutuchající a zdrcující kritika komunismu po 35 letech jeho odchodu z české kotliny kontrastuje se skutečností, jak dnešní kapitalismus opravdu funguje“. Prostě komunismus v původní představě se přestal vyvíjet. I dobré myšlenky nebyly naplněny, protože člověk k jejich naplnění nedozrál. Ale ani kapitalismus se moc nepovedl, i když oproti komunismu se postupem doby výrazně vylepšil, byl flexibilnější. Mimo jiné proto, že měl vedle sebe právě silného konkurenta - komunistický blok. Také doba se změnila, lidé jsou vzdělanější a stále více používají vlastní rozum. A po hmotné stránce se mají vcelku dobře, tak proč vyvolávat nějaké revoluce. Pokud nebudou ovšem ohrožováni zvenčí, což se začíná dít. Strašák komunismu se ztratil a přesto nadále zůstává v popředí a vedle „živoří“ strašák globalismu a rozdělení moci ve světě. Pro mediální prostor zůstávají nebezpečí komunismu a strach před bývalými komunistickými velmocemi pořád tím nejlepším tématem.

Je současný svět spravedlivý? Na to je snadná odpověď: není. Tak bychom měli přestat bojovat s větrnými mlýny a začít se věnovat opravdovými a ohrožujícím problémů lidstva:

Britský filosof, spisovatel a politolog Roger Scruton kdysi řekl: „Co máme rádi, chceme aby zůstalo“. Připadá mi to velmi srozumitelné, přijatelné a jednoduché. Škoda, že ve vzdělávání českých disidentů před rokem 1989 a nových politiků v nové republice se to neprojevilo. Ale proč na této tezi nestavět příští svět?

Netřeba být historikem nebo politologem a můžeme se zdravým rozumem prohlásit takové počínání za POKRYTECKÉ.

Určeno především vnoučatům, aby se v tomto šíleném světě neztratila a cvičila se v kritickém myšlení.

(Říjen 2024, Radek Dědeček)