Článek
Zlá EU, ztráta národní suverenity, zbyteční bruselští úředníci, evropský diktát a mnoho dalšího. Nálepky, které slýcháme stále dokola a jsou součástí de facto jakékoli debaty o nových krocích ze strany orgánů Evropské unie. Je přitom jedno, zda nějaké nařízení, směrnice či pouhopouhé doporučení ze strany EU má svůj hlubší smysl, nebo ne. Primitivní kritika EU, často doprovázená zaručenými predikcemi o brzkém rozpadu společenství nebo potřebě ze společenství co nejrychleji vystoupit, se stala národním sportem určité části společnosti. Jsou to přitom dlouhé desítky let a stále nic. Evropa nehoří. Občané se nebouří. I přes mnohé systematické snahy a výhrůžky národoveckých politiků země ze společenství neodchází. Nikdo se nezbavuje eurobankovek ve prospěch rublu či jüanu. Vlajky EU a 27 zemí stále hrdě vlají na veřejných prostranstvích.
Ačkoli má Evropská unie k dokonalosti daleko, přeci jen se jedná o spolupráci 27 velmi různorodých zemí a mnohá opatření jsou výsledkem složitě vyjednávaného kompromisu, existují nezpochybnitelná pozitiva. Když se totiž oprostíme od anonymní kritiky na sociálních sítích a laciných výzev k bojkotu všeho možného spojeného s Evropou, zjistíme, že se málo mluví o prostých faktech, která jsou sice málo populární, ale o to více důležitá. Fakta, která možná těžko polykáme, protože nezapadají do jednoduchých příběhů o „zlém Bruselu“. Fakta, která nám připomínají, proč Evropská unie existuje, proč je stále tady, a hlavně – proč nám život v ní dává smysl. Protože ať už chcete nebo ne, ať už jste kritikem, právě zatlačujícím nabíhající žilku na čele a chystáte se mi to osolit v komentářích, nebo jste jen přirození skeptici a potřebujete se v tématech o EU zorientovat, Evropská unie je jedním z největších projektů spolupráce, jaký kdy tento svět zažil. A to už za trochu méně zahořklosti stojí. Pojďme si proto připomenout několik zásadních bodů, které jsou důvodem, proč má zachování Evropské unie napříč kontinentem stále tak silnou podporu a proč ještě zdaleka neřekla své poslední slovo.
Nejdéle trvající mír v dějinách Evropy
Nejdůležitější bod je vlastně velmi nudný, protože jej mylně považujeme za samozřejmý. Evropa nikdy nebyla poklidným regionem. V průběhu historie se na jejím území odehrály stovky válek, od menších regionálních šarvátek až po skutečná krveprolití, masakry a genocidy. Když se Němci ve 30. letech 20. století vrhali dobrovolně do náruče nacistů, bylo to hořkou připomínkou toho, že klečet na krku domnělého nepřítele nemusí být vždy nejlepším řešením. Utrpení 2. světové války vedlo k přehodnocení takového přístupu a snahám o integraci nepřátel do svazků, které budou rozvíjet spolupráci. Heuréka! Ono to skutečně funguje. Z popela destrukce se zrodila spolupráce, o kterou se snažili evropští vládci několik staletí, leč neúspěšně. Zapřisáhlí nepřátelé zakopali válečné sekery, zahodili staletí neshod a předsudků a pustili se do budování struktury, která se po několika desítkách let vypracovala až do dnešní podoby prosperující, mírové a dobrovolné spolupráce 27 různorodých zemí napříč kontinentem. Spolupráce, která je příkladem pro obdobné snahy jinde ve světě, ať už hovoříme o Africké unii, sdružení ASEAN, MERCOSUR a mnoho dalších projektech inspirovaných evropskými integračními snahami. S trochou nadsázky lze říci, že Evropské unii (a předchozím Evropským společenstvím) vděčíme za nejdelší období míru a prosperity v dějinách. A těžko bychom vymýšleli lepší alternativu. Ďábel přitom nespí a číhá za prvním rohem. Málokdo totiž dokáže polknout hořkou pravdu. Kdyby se Evropská unie rozpadla, historické animozity mezi některými zeměmi by si velice rychle našly skulinku, jak se dostat na světlo. Ostatně třeba takové maďarské ambice ukrojit si kousek toho jižního Slovenska nejsou žádným tajemstvím.
Jednotný trh: Svoboda, kterou považujeme za samozřejmou
Volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Mantra, která definuje jednotný trh Evropské unie a činí z něj celosvětový unikát. Kdykoli se rozhodnete cestovat a nikdo vás nezastaví na hranicích. Kdykoli se rozhodnete studovat, pracovat nebo přímo žít kdekoli v rámci Evropské unie. Za to vše vděčíme jednotnému trhu. Chcete žít v českém pohraničí, pracovat v německé továrně, děti poslat na studia do Francie a na dovolenou si zajet do Chorvatska, Itálie či Španělska bez zbytečných překážek? Jak je libo. Chcete podnikat a nabízet své zboží či služby v libovolné zemi EU? Není problém. Už vás to v Čechách nebaví a zalíbilo se vám třeba v Nizozemí? Sbalte si uzlíček a běžte. Všude jste občanem Evropské unie, všude máte stejná práva, stejné možnosti.
Velice rádi běžně využíváme tyto pozitivní aspekty jednotného trhu EU, aniž bychom si uvědomovali, jak takový trh reálně funguje. Možná proto, že se pravda těžko polyká, přestože je v principu velice jednoduchá. Zamyslete se nad situací, kdy se jiné mezinárodní organizace, třeba samotná OSN, snaží prosadit své rezoluce vyzývající znepřátelené státy k míru. Pokud se neobjeví ochotný národní stát, který poskytne své vojáky a znepřátelené strany od sebe doslova fyzicky neoddělí s vědomím nemalého rizika, může si taková organizace vydávat rezoluce či prohlášení, jaká chce, ale neudělá s tím nic. Pokud nad sebou státy nemají onoho příslovečného leviatana z filozofických pojednání Thomase Hobbese, žádná síla je nemůže donutit k respektování pravidel. Evropská unie a její jednotný trh proto fungují jinak. Národní státy dobrovolně přesouvají část rozhodovacích pravomocí na vyšší úroveň evropských institucí, kde pak profesionální diplomaté a experti v generálních ředitelstvích Evropské komise či výborech COREPER Rady EU neúnavně vyjednávají a připravují normy a pravidla, kterými se jednotný trh řídí. Naprostou většinu opatření, které evropské instituce přijímají, souvisí právě s jednotným trhem EU. Každé opatření přitom musí být schváleno jak národními představiteli, tak představiteli volenými do Evropského parlamentu. Nad vším pak bdí oko Evropského soudního dvora. Je to systém organizačně složitý, zohledňující zájmy 27 zemí, který má však jednoduché poslání. Pravidla, na kterých se shodnou všechny země, platí pro všechny. Bez ohledu na velikost země, bez ohledu na jejich ekonomickou sílu. Bez harmonizace právních předpisů všech zúčastněných zemí, bez sdílení společných standardů by přitom nebylo možné provést takto hlubokou ekonomickou integraci. Nebyla by možná ani společná obchodní politika, která umožňuje EU vyjednávat jako jeden velký ekonomický celek. Nebylo by možné nastavit tak propracovaná pravidla ochrany spotřebitele, která nenajdeme nikde jinde na světě.
Často se můžeme v proslovech nejmenovaných politiků a konzervativních ekonomů dočíst o jakýchsi alternativách v podobě zóny volného obchodu a spolupráce národních států. Ačkoli se snaží vytvářet narativ o jakési novosti tohoto konceptu, nemusíme vůbec chodit daleko pro porovnání. Podobná uskupení už totiž existují (EFTA, RCEP a jiné) a my tak můžeme porovnávat. Všechny tyto alternativní snahy mají jedno společné. Dokáží do určité míry odstraňovat obchodní bariéry a cla v rámci zboží (byť nejsou zdaleka tak efektivní jako jednotný trh EU), neumožňují však volný pohyb osob, služeb či kapitálu, protože nepracují s harmonizací standardů a pravidel. Je to poněkud paradoxní a kritici toto nikdy reálně nepřijmou, ale regulace jednotného trhu, které tak rádi označujeme za zbytečné a otravné, jsou klíčovým nástrojem pro jeho fungování (spolu s dohledem evropských institucí). Tato pravidla a možnosti jejich reálného vymáhání jsou oním leviatanem, který činí evropský jednotný trh funkční a velice těžko nahraditelný. Mnohé obchodní spolupráce ztroskotaly právě ve chvíli, kdy jedna země měla ustoupit od ochranářských pravidel ve prospěch spolupráce. Mnohé zóny volného obchodu proto reálně odstraňují obchodní bariéry jen u naprosto nepodstatných položek, protože nikdo z aktérů není ochoten se v něčem podvolit, aby v něčem jiném mohl těžit. Spolupráce pak vázne a s ní i potenciální benefity.
Ano, jednotný trh EU také není dokonalým. Nařídil nám vypořádat se s přidělanými plastovými víčky, díky iniciativě bratrů Slováků nám vzal pomazánkové máslo, přistihl nás při tom, jak popíjíme ochucený líh a nazýváme jej nepochopitelně rumem. Také nám však přinesl nevídanou dávku prosperity, zaměstnanosti a hospodářského růstu. Českým firmám otevřel možnosti evropského trhu, českým studentům otevřel téměř neomezené možnosti studia a nám občanům poskytl možnosti žít a pracovat kdekoli je nám to nejmilejší. Už jen z těchto důvodů bychom se měli zamyslet, zda nad nějakým tím opatřením, na které nadáváme, ale které může zásadně pomoci jinde v Evropě, nezkusíme přimhouřit oko a přizpůsobit se.
Jak spolupráce zlepšuje naše životy
Jak již bylo mnohokrát zmíněno, klíčovým prvkem Evropské unie je spolupráce, ze které těží všichni. Co si běžný člověk neuvědomuje, Evropská unie přinesla celou řadu tzv. společných politik. Již jsme zmínili společnou obchodní politiku, která EU umožňuje jednat jako jeden velký celek s obrovskou ekonomickou silou. Velmi významná je taktéž společná rybářská politika umožňující udržitelné využívání mořských zdrojů oproti drancování, které vidíme jinde ve světě. Mnohé české vesnice by nebyly tak malebné a prosperující nebýt mj. společné regionální politiky zaměřené na podporu znevýhodněných regionů. Je proto poněkud paradoxní a směšné, když v regionálních zprávách vidíme občas rozhovory s českými starosty, kteří kritizují Evropskou unii, zatímco na pozadí za nimi visí známá plaketa informující, že polovinu vesnice opravily peníze z té nenáviděné EU. Velmi významná je společná měnová politika, které se sice zuby nehty bráníme, ale jejíž úspěch lze těžko zpochybnit. Euro je po americkém dolaru nejsilnější a nejstabilnější světovou měnou a oproti americkému konkurentovi ji neohrožuje ani čínský jüan, ani japonský jen ani žádná jiná potenciální měna. Je taktéž zajímavé pozorovat, že se Němci dokázali zbavit své marky, hrdí Francouzi svého franku, Italové své liry, ale Češi nejsou schopni zbavit se své koruny. Jsme zvyklí poslouchat kritiku eurozóny a poukazování na zadlužení některých zemí. Euro však jede jako vlak a česká kritika to nezmění.
Ze všech společných politik EU je vhodné zdůraznit též společnou zemědělskou politiku, nejstarší a největší kapitolu evropského rozpočtu a snah EU. Ano, evropské zemědělství má své specifické problémy. Mnoho prostředků skončí u velkých zemědělců místo malých farmářů. Dotace nejsou nástrojem, který by byl dlouhodobě udržitelný a bude se muset razantněji přepracovat. Byrokracie s tím spojená je taktéž překážkou, byť se s ní potýkají země po celém světě, včetně z EU vystoupivší Velké Británie. Společná zemědělská politika však vedla k jednomu aspektu, který se málo zdůrazňuje. Soběstačnost. Při dnešní spotřebě a klimatických podmínkách je přirozené, že jedna země nemůže být soběstačná v produkci všeho. Přeci jen španělské slunce je pro pěstování paprik lepší, stejně jako efektivní holandské pěstírny rajčat apod. Jako Evropa jsme však zcela soběstační. Nikdo nemá hlad. Evropská unie je taktéž jedním z největších světových exportérů zemědělských plodin. Oproti jiným světovým lokalitám, být farmářem v EU není řehole. Ceny jsou daleko stabilnější. V případě přírodních katastrof se zemědělcům dostane podpory. Zmínku si zaslouží i bezprecedentní potravinová bezpečnost nemající ve světě konkurenci.
Čistší vzduch, zdravější budoucnost
Jakkoli je v současnosti EU terčem silné kritiky pro „zelenou politiku“, i tuto oblast je nutné zmínit, protože lze na ni pohlížet z jiné perspektivy. EU je celosvětovým lídrem v zavádění udržitelnějších způsobů hospodaření, obnovitelných zdrojů a inovací s tím spojených. Odměnou je Evropanům čisté životní prostředí, ve kterém nenajdeme „zóny smrti“, jako jinde ve světě. Prostředí nám nehyzdí snahy vydolovat ze země cokoli, co srazí cenu výrobků o zlomek procenta. Vzduch v Evropě je ve srovnání se světem čistší. I přes rozvinutý průmysl a energetiku se nedusíme prachem, sírou a jinými šmakuládami. Vody je v Evropě dostatek, stejně tak úrodné půdy. K tomu všemu přispívá zelená politika EU. Jakkoli nadáváme na již zmíněná plastová víčka nebo prosazování elektromobility, jedná se vždy o součást komplexní a kompletní hospodářské transformace, kterou následují další části světa. Málo si to uvědomujeme, ale ambiciózní cíle Evropské unie v oblasti zelené politiky blednou ve srovnání s ambicemi Číny, USA či Velké Británie. Jakkoli se obáváme dopadů na evropský průmysl, i zde jsou přehnané obavy zbytečné. Ano, některé továrny mohou skončit. Děje se tak běžně. Vzniknou nové. Ano, v některých ohledech Evropa zaspala. Ona se přeci jen těžko doháněla Čína, když nám manažeři evropských automobilek mávali z drahých rezidencí přesvědčení o tom, že si prosadí ústupky. Nyní za to musíme zaplatit. Evropskému průmyslu však zdaleka nedošel dech, pouze se nadechuje k dalšímu náporu. Díky politikám udržitelnosti z toho Evropa vyjde silnější a životní prostředí nás všech zdravější.
Když se zamyslíme nad tím, co všechno nám Evropská unie přinesla, je zřejmé, že mnoho těchto výhod považujeme za samozřejmé. Mír, který byl v Evropě po staletí vzácností. Možnost cestovat, studovat nebo pracovat bez hranic, kterou si naši předci neuměli ani představit. Stabilitu ekonomiky a ochranu práv spotřebitelů, kterou zajišťují společné politiky. Čisté prostředí a ambice zachovat ho pro další generace. K tomu samozřejmě ochrana práv občanů, kulturní a vzdělávací spolupráce, výzkum věda a inovace v mnoha odvětvích. Všechno dohromady přispívá k vysoké kvalitě života v evropských zemích. Evropská unie není dokonalá – nic, co zahrnuje spolupráci 27 různorodých národů, nemůže být. Je to připomínkou toho, že je stále na čem pracovat. Ale právě tato různorodost, transformovaná do společných pravidel, je tím, co z EU činí unikátní projekt. Někdy složitý, pomalý a těžkopádný, někdy příliš zakonzervovaný, jindy příliš ambiciózní, avšak ve své podstatě nepostradatelný a zásadní. Kritizovat EU je naopak velice snadné. Vždy dokážeme najít drobnost, která nám není po chuti a dokážeme kolem ní vystavět příběh o „zlém Bruselu“. Ocenit její přínosy a zamyslet se nad tím, co bychom bez ní ztratili, je mnohem těžší. Takže až příště budeme nadávat nad nějakým nařízením, možná bychom si měli nejprve položit otázku: Máme lepší alternativu? Máme lepší nápad, jak problém vyřešit? Možná zjistíme, že odpověď je jedno velké „ne“. Pochopili to Poláci, pochopili to občané pobaltských i balkánských států, není důvod, aby Česká republika byla Černým Petrem. Evropská unie je tu proto, aby nás každý den učila, že spolupráce může být silnější než rozdělení. A to je něco, co stojí za to chránit.
Seznam zdrojů
- Fiala, P. & Pitrová, M. 2018. Evropská unie - 3. aktualizované vyd. CDK.
- Informační stránky EU. https://european-union.europa.eu/
- Informační stránky Evropské komise. https://commission.europa.eu/index_en
- Hobbes, Thomas. 2009. Leviatan. Oikoymenh.