Když nevíš, co s mladýma, pošli je na vojnu

Je to poměrně často se opakující mezigenerační dilema – povinná vojna. Jedna strana upozorňuje na moderní zahálčivou mládež a její špatnou fyzickou kondici s tím, že vojna by je „postavila do latě“. Druhá strana naopak upozorňuje na to, že povinná vojna je přežitek a existují alternativy, třeba systém aktivních záloh, které by byly v současné době vhodnější a efektivnější. Není náhodou, že podobná debata se často nese v duchu mezigeneračního sporu mladí odpůrci vojny vs. staří „mazáci“, kteří by všechny zpupné mládežníky nahnali na cvičák. Nejinak je tomu v článku Jana Šika Mazejte na vojnu, mlaďoši.

Autor vede článek sice trochu ironicky, ale ve stejném narativu, jako odpůrci mladé generace a podporovatelé povinné vojny, přičemž o mladých hovoří jako o netrénovaných, rozmazlených, digitálně přehlcených a o vojně jako o způsobu, jak získat fyzičku, disciplínu a smysl pro zodpovědnost. Myslím si, že článek je neuvěřitelně povrchní a vůbec se nevěnuje podstatě problému a rozdílů mezi generacemi v postojích k vojně. Jelikož jsem sám potomkem poměrně vysokého armádního důstojníka (dnes již v civilu), většinu svého života jsem žil mezi profesionálními vojáky a zažil jako vojenský nadšenec mnohé diskuze na podobné téma, pojďme si rozebrat pár myšlenek spojených s povinnou vojnou a proč to není tak jednoduché. A to i přesto, že jsem již z generace, kterou povinná vojna těsně minula.

Poznámka na úvod:
Některé myšlenky v tomto textu mohou působit nepříjemně – zvlášť pro ty, kdo si z vojny odnesli dobré vzpomínky, nebo věří v její přínos. Není to útok na válečné veterány ani na starší generace, které své zemi poctivě sloužily. Jde o pohled mladší generace, která žije v jiném světě, v jiných podmínkách a čelí jiným hrozbám a problémům – a hledá jiné cesty, jak bránit to, co je důležité, zatímco se snaží nastavit pomyslné zrcadlo povrchním kritikům.

Obnova vojny není ani tak otázkou politického rozhodnutí, jako možnosti technického zajištění. Vlivem poměrně dlouhého období míru, kdy při jakýchkoli škrtech ve státním rozpočtu byla armáda první na ráně, nemáme potřebné prostory ani prostředky. Uvědomme si, že při obnově vojny bychom potřebovali nárazově odvést statisíce mladých lidí z celého ročníku. Pro ty jsou potřeba výcvikové prostory, ubytování, potřebujete jim zajistit výstroj a vybavení, stravování atd. V neposlední řadě, nikoli místo toho, ale k tomu všemu navíc, jim musíte zajistit nějakou vojenskou techniku. Proto očekávat, že podpora profesionální armády a aktivních záloh by stála tolik jako obnova vojny a vybavení statisíců odvedenců, je mylná. Dostáváme se také k jinému problému.

Poměrně častým argumentem i představitelů armády samotné je, že krátká třeba dvouměsíční vojna naprosto nestačí k naučení se ovládat moderní vojenskou techniku. Odhlédneme-li od samotných nákladů na její pořízení a krátký čas na seznámení se s ní, podobné znalosti se mimo zkušenost přímo ve válce velice rychle zapomínají. Ani opakované či daleko delší výcvikové programy (potřeba až 2 let) nebudou fungovat bez dalších kroků, protože potřebujete proměnit celou strukturu ekonomiky (vzít z populačního ročníku 100 tisíc lidí a na dva roky je vyčlenit z ekonomiky by v dnešní době mělo drastické dopady na ně i na ostatní). K čemu by taková vojna byla? Aby se mladí naučili skládat oblečení do komínku a pochodovat? Profesionální vojáci cvičí s technikou roky, den co den. Potenciálním brancům by muselo stačit doslova několik týdnů, za které by možná s tatrovkou přejeli kasárna tam a zpět. Nemůžeme však hovořit o výcviku s moderním přístrojovým vybavením a při všem, co by se muselo stihnout, ještě budovat fyzičku, učit se střílet… pokud ovšem nebude cílem vojny vychovat maso do mlýnku a uspokojit starší generaci, která potřebuje zažít pocit zadostiučinění, aby si kompenzovala svá traumata.

Jsem si vědom toho, že za následující komentář to od starší generace pořádně schytám, data však příliš nelžou. Podle různých výzkumů až 75 % absolventů vojny zažilo šikanu, až 1/3 absolventů vojny si přinesla nějakou podobu traumatu. Až 2/3 absolventů se vlastními slovy na vojně nic smysluplného nenaučili. Co se naučili spolehlivě, bylo kouření, popíjení mimo zraky důstojníků, šikanování „bažantů“ z pozice „mazáků“, vymýšlení, jak obejít pravidla aj. Schopnost ovládání vojenské techniky, která mílovými kroky pokročila kupředu, už dávno odvál čas. Zůstala jen skrytá traumata a povrchní nostalgie.

Je zcela přirozené, že když se zeptáte starší generace na zkušenosti s vojnou, mnoho z nich si vzpomene jen na to dobré. Na nostalgické vzpomínky, jak sloužili v tanku či dělostřelecké houfnici. Je to přirozený obranný mechanismus mozku. Avšak ve chvíli, kdy mladé ženou na vojnu jen a pouze se slovy „aby ses naučil držet pusu a krok“ a „aby ses naučil uklízet a čistit latríny“, je to přesně výrazem onoho potlačovaného traumatu. Traumatu, který se pokouší ventilovat v duchu hesla „Když jsem trpěl já – trp i ty!“ Ono to ani s těmi proklamovanými benefity vojny není tak růžové. Česká republika dlouhou dobu vévodí světovým statistikám chorob, které jsou typickým odrazem špatného životního stylu, např. rakovina tlustého střeva, cukrovka 2. typu a jiné. A není to doména mladé, líné generace, ale právě té generace, která měla mít údajně zocelenou fyzičku z povinné vojny. Dostáváme se k tomu nejpodstatnějšímu – alternativám povinné vojny starého typu, které staví na něčem, o čem si starší generace nostalgicky žijící v hávu minulého režimu a zážitků z vojny může nechat jen zdát.

Je poněkud paradoxní, že hovoříme o názoru na povinnou vojnu, ale zcela opomíjíme to nejdůležitější – hodnoty a motivaci bránit naši zemi. Zatímco starší generace opěvuje povinnou vojnu, ale stát by bránit nešla (a při napadení státu třeba Ruskem by se okamžitě jala domlouvat kapitulaci, protože vzít do ruky zbraň na svou obranu je fuj), my mladší to máme často naopak. Chápeme totiž potřebu obrany demokratických hodnot, ale jsme si vědomi toho, že nežijeme v druhoválečném filmu. Nestačí si obléct zelený mundúr a vzít do ruky cokoli, co dělá bum, jen aby přihlížející senioři měli radost. To ovšem neznamená, že když si ten zelený mundúr neoblékáme, bránit tuto zemi bychom nešli. Ostatně jsme to všichni zažili v den, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. Pocity šoku přebíjel hněv a touha narukovat, než přišlo vystřízlivění z toho, že nemůžeme pomoci ani jako dobrovolníci, protože nemáme potřebný vojenský výcvik. Pomáháme proto zatím alespoň jinými způsoby – přispíváme na sbírky, pomáháme ukrajinským uprchlíkům. V neposlední řadě zušlechťujeme své znalosti a dovednosti třeba v informatice, abychom armádě v případě potřeby pomohli v odborné rovině.

Tyto hodnoty a motivaci nás v žádném případě nenaučí vojna, ať už by byla jakákoli. To se učí v rodinách a ve škole. Zatímco ženeme mladé na pochybnou vojnu, nedokážeme se dohodnout na robustním systému občanského vzdělávání. Trápí nás fyzička a životospráva mladých, ale nejdeme jim nijak příkladem. Nevedeme je k pohybu, chceme levné, nikoli kvalitní potraviny. Trápí nás, že mladí nerespektují starší, ale chceme po nich, aby uznávali umělou autoritu, a ne vytříbený charakter. Stěžujeme si, jak je svět nespravedlivý a nadáváme za to mladým, ale která generace byla posledních 30 let v čele této země…? K čemu má takový mladý člověk cítit sounáležitost, když i českou vlajku nám ukradli ti, kteří si na vlastenectví jen hrají a při prvním náznaku problému by vyměnili modrý klín za trikolóru?

Není od věci připomenout, že podle průzkumu Gallup International z roku 2024 je ochota obyvatel bránit svou zemi výrazně vyšší ve státech, které dlouhodobě a systematicky pracují s občanským vzděláváním a budováním vztahu občana ke státu. Ve Finsku například uvádí 74 % dotázaných, že by byli ochotni svou zemi bránit, přičemž se jedná o stát s vysokou důvěrou v instituce, silným školním systémem a dlouhodobou prací s tématy bezpečnosti, demokracie a občanství. Podobně jsou na tom i země pobaltské, kde navzdory historickému strachu z východu budují vědomí odpovědnosti především prostřednictvím vzdělávání a transparentních institucí – v Estonsku vyjádřilo ochotu bojovat 61 %, v Lotyšsku 54,5 % a v Litvě 51 %. Zajímavé je, že různé formy zapojení občanů do obrany státu, jako jsou aktivní zálohy nebo domobrany, nejsou skutečnou příčinou této ochoty, ale důsledkem celkové důvěry lidí ve stát a vědomí, že jejich angažovanost má smysl. Jinými slovy – ochota bránit zemi nevzniká rozkazem, ale výchovou a společenskou kulturou.

Neposlouchejme ty, kteří nerespektují pohled mladých lidí. Diskutujme. Místo pochybné vojny starého formátu se však bavme o alternativách. Podpořme naše profesionální vojáky a dejme jim nástroje k tomu, aby nás v případě potřeby bránili. Podpořme naše aktivní zálohy, dobrovolníky, kteří jsou ochotni ve svém volném čase tříbit své vojenské dovednosti i při ekonomických ztrátách pro ně samé. Podpořme občanské vzdělávání na školách a dejme žákům znalosti a dovednosti, které se nám časem tisíckrát vrátí, až přijde období skutečné krize. A když ta krize přijde a my přesto nebudeme moct pomoci kvůli absenci vojenského výcviku? Zapojme se jinak.

Závěrem, než mě začnou diskutující tradičně posílat do zákopu na Ukrajinu, uvědomte si, že branná povinnost platí pro všechny. Možná, že až budu muset na Ukrajině, v Lotyšsku, či v Polsku bránit tuto zemi v zákopu, je velice pravděpodobné, že se v tom zákopu potkáme. A zatímco já budu v zákopu nezkušený a vystrašený, ale s pocitem toho, že bojuji za lepší a svobodnou budoucnost své ženy a dětí, vy budete pouze vystrašení. Pokud již nebudete pouhou slunečnicí…

https://www.gallup-international.com/survey-results-and-news/survey-result/fewer-people-are-willing-to-fight-for-their-country-compared-to-ten-years-ago

https://www.vhu.cz/bazanti-a-supraci-kde-byly-koreny-sikany-v-armade-pred-rokem-1989/

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-povinna-vojna-ucila-discipline-i-sikane-boji-pomalu-rika-historik-207667