Několik zajímavostí, které jste o jaderných zbraních (ne)chtěli vědět

V posledních dnech celý svět sleduje drastické změny mezinárodního pořádku vyvolané americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Nejen že se všeobecně komplikuje podpora Ruskem napadené Ukrajině, ale na pozadí světových událostí se schyluje k dalším otřesům. Amerika si pravděpodobně připravuje půdu pro možné vystoupení z NATO a OSN, bezpečnostní záruky nejen Ukrajině, ale všem Evropským zemím se rozpadají a budoucnost se stává stále více a více nejistou. V takovém prostředí přirozeně dochází k diskuzím o zárukách ve formě tzv. jaderného deštníku (jedna země, vlastník jaderných zbraní, chrání jiné nejaderné spojence hrozbou použití těchto zbraní vůči nepříteli, který na spojence zaútočí), který po několik desetiletí evropským zemím v rámci Severoatlantické aliance poskytovaly, byť neformálně, Spojené státy Americké. V dalších letech je téměř jisté, že se evropská bezpečnost od základů změní a je proto třeba uvažovat i o vytvoření nového „evropského jaderného deštníku“. Takové bezpečnostní záruky nabízí zejména Francie. V této souvislosti však v médiích probíhá tradiční „poměřování si nejmenovaných částí těla“, kdy se srovnávají počty jaderných hlavic Francie a Ruska, jakkoli je takové srovnání vysoce zavádějící. I mezi širší laickou veřejností se šíří různé polopravdy a mýty a opomíjí se některé zajímavé události. Pojďme se proto podívat na několik zajímavostí o jaderných zbraních.

Když se mluví o jaderných zbraních, často to připomíná dětské srovnávání hraček – čím víc, tím líp. Rusko se chlubí více jak 5 tisíci hlavic, zatímco Francie má „jen“ 300 a Británie něco přes 200. Znamená to, že Evropa je v nevýhodě? Ani náhodou. Většina těchto hlavic totiž leží ve skladech a rozhodně je nelze za pár minut přichystat a jen tak hodit přes hranice jako granát.

Rozhodující je počet tzv. nosičů – tedy čím a jak rychle se hlavice dostanou k nepříteli. Jaderné velmoci (USA, Rusko, Čína) mají jadernou triádu: rakety v silech (případně mobilní odpalovací platformy), jaderné ponorky a bombardéry. Francie a Británie se spolehli hlavně na ponorky. A co na tom, že mají „jen pár“ hlavic? V tomhle světě stačí jedna dobře umístěná, aby si každý rozmyslel, jestli chce začít jadernou válku. Klíčový je psychologický efekt samotného vlastnictví tohoto typu zbraně a možnost jejich použití.

Všichni známe hollywoodské filmy, kde dojde k rozhodnutí o použití jaderných zbraní. Otevře se kufřík, dva přítomní členové vlády pohotově vytáhnou plastikové kartičky, naťukají kód a filmová zápletka je na světě. Ačkoli i takový způsob odpalu existuje, v reálných podmínkách je proces odpalu jaderných zbraní záměrně složitější a obsahuje řadu dodatečných pojistek, které mají zabránit jejich zneužití či chybnému odpálení na základě jednoho telefonátu. Přesto má každá země vypracovány i nouzové procesy odpálení jaderných zbraní pro případ nenadálého konfliktu. Třeba kapitáni čtyř britských jaderných ponorek třídy Vanguard s jadernými raketami Trident mají ve svých trezorech vždy zlověstný dopis. Každý nově zvolený britský premiér totiž ručně píše čtyři identické dopisy, tzv. dopisy posledního východiska (Letters of Last Resort), které jsou zapečetěné a umístěné na ponorkách. Obsahují instrukce pro kapitány pro případ, kdyby vypukl konflikt a ponorky by ztratily kontakt se svým velením (kapitáni se mají údajně pokusit také naladit rádio BBC Radio 4 – pokud nevysílá, je to špatné znamení a má dojít k otevření dopisů). Tyto dopisy vždy obsahují přísně tajné instrukce pro kapitány, co mají dělat v případě takových událostí – odpálit jaderné zbraně na nepřítele, neútočit a neeskalovat tak konflikt, přidat se k předem určené spojenecké flotile nebo jednat dle vlastního uvážení. Odráží to neuvěřitelný tlak na každého britského premiéra a neuvěřitelnou dávku důvěry a zodpovědnosti, které je vkládány do kapitánů jaderných ponorek.

Ani Rusko v tomto nezaostává. Ačkoli dodnes není stoprocentně potvrzena funkčnost takového systému, všeobecně se předpokládá existence automatického mechanismu odpálení ruských jaderných zbraní známá jako Perimetr (někdy se mu také říká „Mrtvá ruka“). V případě, že by senzory kontrolující hladinu radiace a seismické senzory měřící otřesy země zaznamenaly možnost útoku jadernými zbraněmi na ruské území a zároveň by došlo ke ztrátě spojení s ruským velením, systém by inicioval automatické odpálení jaderných raket.

Podobné zlověstné systémy, mechanismy a procesy mají zajistit, že protivník si nikdy nemůže být jistý, zda prvním útokem pouze nespustí odvetu. I kdyby se mu podařilo náhle a nečekaně eliminovat velení dané jaderné mocnosti, vždy existují postupy, jak spustit neodvratnou a definitivní zkázu i útočníkovi.

Mnoho lidí se ptá, jestli by Česká republika dokázala vyrobit jaderné zbraně. Stručnou odpověď na sociálních sítích nabídla šéfka Úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, když na podobné otázky odpověděla: „Dokázali bychom to, ale nechceme.“ Naprostá většina zemí vyspělého světa dnes totiž má znalosti i technologie pro výrobu jaderných zbraní. To, co tomu brání, je podpis dohody o nešíření jaderných zbraní, kde se země dobrovolně vzdaly těchto snah ve prospěch mírového využití jaderných technologií. Signatářské země ví, že reálný prospěch z vývoje jaderné zbraně je diskutabilní (nebo alespoň vždy byl, když existoval spojenec, který by je mohl použít za nás) a jednalo by se o otevření příslovečné Pandořiny skříňky. Když by totiž jadernou zbraň mohla mít Česká republika, proč bychom ji měli odpírat Íránu či Severní Koreji? Proč by si ji na svou obranu nemohlo obstarat Polsko nebo Mexiko? Proč by své problémy tímto způsobem nemohli řešit Ázerbajdžán a Arménie? Aktuální je také častá otázka, zda nákup amerických letounů F-35 znamená, že Česká republika plánuje použití jaderných zbraní. Tento nesmysl vychází z neznalosti postupů certifikace. Ano, letouny F-35 byly certifikovány pro možnost nesení konkrétního typu ze vzduchu odpalovaných střel, jejichž jedna z mnoha variant může zahrnovat typ s jadernou hlavicí. Jedná se pouze o certifikaci letounu ke schopnosti použití takového typu zbraně. Je to schopnost, která je u moderních letounů běžná, ani si to neuvědomujeme. Moderní taktické jaderné zbraně totiž nejsou mnohatunová monstra vyžadující obří bombardér jako v minulosti, ale relativně malá zařízení, která lze namontovat na „běžnou“ střelu a může je nést i stíhací letoun.

Všichni mají povědomí o síle jaderného výbuchu v Hirošimě, případně Nagasaki během druhé světové války. V kontextu moderních jaderných zbraní se jednalo o drobečky. Nejsilnější jaderný výbuch v dějinách – sovětská Car Bomba – doslova rozmetala vše živé i neživé v okruhu 35 km, ohnivá koule o šířce 8 km by pohltila Mount Everest, hřibovitý mrak dosáhl výšky 64 km a přestože byla odpálena na odlehlých, neobydlených ostrovech, tlaková vlna třikrát oběhla celou planetu a ještě v 1000 km vzdáleném Finsku rozbíjela okna. A to přesto, že její síla (50 megatun TNT) byla poloviční než původně plánovaných 100 megatun TNT. I tak byla 3300krát silnější než bomba v Hirošimě. Američané nikdy neodpálili ekvivalent Car Bomby. Ne proto, že by to nesvedli, ale protože jejich nejsilnější výbuch, tzv. Castle Bravo (měl sílu 15 megatun TNT, i když se očekávalo „jen“ 6 megatun), naprosto nečekaně zdecimoval okolí pacifického Atolu Bikini, poškodil okolní oceán radioaktivním spadem, otrávil okolní ostrovy a jejich obyvatele (celkem radioaktivní spad zamořil 18 tisíc km2 a byl detekovatelný až v Evropě), posádku japonského rybářského člunu a způsobil mezinárodní skandál. Některé zasažené ostrovy jsou dodnes neobyvatelné. Jaderné exploze jsou sice spektakulární a jejich ohnivý hřib působí ikonicky, ale skutečné nebezpečí nespočívá jen v samotné detonaci a tlakové vlně, kterou nám nabízí filmové trháky. Smrtící je především tepelné záření, které způsobuje popáleniny na kilometry daleko, a radioaktivní spad, jenž dokáže zamořit celé oblasti na desítky let. A to se „podařilo“ i Američanům. Jak Američané, tak Sověti se proto postupem času přiklonili k rozvoji tzv. taktických jaderných zbraní s omezeným účinkem, které mají rozumnější vojenské využití v případě nasazení než bomby, které zdecimují všechno a všechny a nechají za sebou jen spálenou zemi. Je také určitým paradoxem, že máme v očích spektakulární jaderné výbuchy, neřešíme však tolik jiné typy konvenčních zbraní, které dosahují obdobné míry síly a destrukce jako taktické jaderné zbraně.

Kvůli neočekávaným dopadům se většina zemí světa připojila k zákazu testování jaderných zbraní (nejen) v atmosféře. Když si odmyslíme severokorejské testy, hrozby Íránu či známé případy jejich použití, historie pamatuje na situace, kdy svět stál několikrát na pokraji katastrofických jaderných výbuchů. Známá je situace z 26. září 1983, kdy sovětský důstojník Stanislav Petrov odpovědný za sledování možného jaderného útoku dostal ze satelitních senzorů informaci o amerických raketách letících na Sovětský svaz. Petrov zůstal v rozporu se sovětskou praxí a způsobem myšlení duchapřítomný a uvažoval. Proč jen pět raket? Proč nevidím typické stopy za letícími raketami a další indikátory? Místo nahlášení útoku situaci dále ověřoval a nakonec se rozhodl domnělý útok ignorovat. Chybné hlášení útoku totiž způsobil odraz slunečního světla od atmosféry a ne příliš kvalitní sovětské satelitní senzory. Ačkoli zcela bezpochyby Petrov zabránil jadernému armageddonu, který by následoval v případě sovětské odvety, byl předčasně penzionován a pokárán. Až v roce 2006 se mu dostalo mezinárodního uznání. Karma se sovětskému režimu přitom vrátila už v roce 1986 při černobylské jaderné havárii, kde lidský šlendrián a absence snahy zavčasu udělat krok zpět vedly ke katastrofě.

Ani jaderným zbraním se nevyhýbají rizikové nehody. V roce 1961 došlo k fatální nehodě amerického bombardéru B-52, který se prakticky rozpadl ve vzduchu. Dvě vodíkové termonukleární hlavice dopadly na zem a jen po zásahu všeho štěstí světa nedošlo k výbuchu. Informace se liší, ale údajně selhalo až 7 z 8 pojistek různého typu. Až ta poslední zabránila odpálení jedné z termonukleárních, 3,8 megatunových, vodíkových bomb. Ještě v roce 1958 došlo k incidentu, kdy po srážce ve vzduchu americký bombardér B-47 odhodil do moře poblíž pobřeží jadernou bombu. Nikdy ji nenašli. Všechny tyto události vedly k rozvoji procesů a mechanismů, které takové incidenty vylučují či omezují na minimum. Například dnes není běžné, aby letouny létaly s aktivními jadernými zbraněmi na palubě, nepočítá-li se s jejich použitím.

Možná vás předešlé odstavce mírně rozrušily, možná mírně uklidnily. Hrozba jaderného armageddonu nad světem visí stále, ale existují pojistky. O to více je zajímavé, že ačkoli často hovoříme o hrozbě použití jaderných zbraní ze strany Ruska a USA, málo se zdůrazňuje, že v rámci odborné diskuze obavy směřují úplně jiným směrem – směrem Indie a Pákistánu. Panuje dlouhodobá obava, že Indie a zejména Pákistán by mohly použít jaderné zbraně v rámci svého dlouhotrvajícího konfliktu o oblast Kašmíru. Zejména v Pákistánu neexistují tak robustní systémy pojistek, dvojité autentizace a redundance kontrolních systémů, zbraně jsou v držení armády a nemají centrální kontrolu. Existují také hrozby zneužití jaderných zbraní teroristy. Diskutuje se o nedostatečné ochraně skladišť s jadernými zbraněmi. Navíc Ani Indie ani Pákistán by v případě nečekaného útoku neměly čas na reakci a kritické vyhodnocení situace.

Jaderné zbraně možná působí jako relikt studené války, ale jak ukazují dnešní geopolitické turbulence, stále mají své místo na šachovnici světové politiky. Ať už sledujeme napětí mezi velmocemi, bizarní testy Severní Koreje, nebo debaty o evropském jaderném deštníku, jedno je jisté – tahle „klubová karta apokalypsy“ se jen tak rušit nebude. Možná bychom se místo srovnávání počtu hlavic měli soustředit na to, aby ti, kdo drží prst na tlačítku, měli kromě odpalovacích kódů i zdravý rozum. A pokud se někdy ráno probudíte a zjistíte, že BBC Radio 4 nevysílá, asi je čas dát si panáka a zhodnotit své životní rozhodnutí.