Neaprobovaní amatéři, nebo pedagogický egoismus?

Nedávno na platformě Medium vyšel článek Zuzany Růžičkové Konec učitelů v Čechách. Kdo bude, nebo spíš nebude za pár let učit naše děti?, který je mírně řečeno silně kritický vůči učitelům neaprobovaným či nekvalifikovaným ve vztahu k celkovému nedostatku učitelů v České republice. Článek se sice snaží pracovat s publikovaným výzkumem, avšak v mnoha ohledech je silně zavádějící a vůči tisícům profesionálních učitelů vysoce nepřesný a nespravedlivý. Jelikož sám působím v oblasti edukativních věd a vzdělávacích dat, pojďme některé pasáže uvést na pravou míru a hlavně otevřít diskuzi o některých jevech a jejich příčinách.

Termín, který je autorkou „snad“ záměrně používán provokativně je označení nemalé části profesionálních učitelů za neaprobované amatéry, což je v lepším případě hloupé, v horším případě přímo lživé. Autorka ve svém článku nahodile pracuje s pojmy kvalifikace a aprobovanost, což může laikovi přijít zmatené. Oba pojmy musíme důsledně odlišovat.

Nekvalifikovaný učitel je takový učitel, který nesplňuje podmínky odborné kvalifikace dle zákona o pedagogických pracovnících, tj. odborné vzdělání odpovídající vyučovanému předmětu a pedagogické vzdělání. Takový jedinec nemůže vykonávat povolání učitele s výjimkou toho, kdy ředitel školy nemá jinou možnost na zaměstnání kvalifikovaného učitele. I tak však musí být zdůvodněno, proč není možné kvalifikovaného učitele zaměstnat a proč nekvalifikovaný učitel může předmět učit (např. je odborníkem z praxe). Zaměstnat jej může přitom pouze dočasně a musí si aktivně doplnit pedagogické vzdělání.

Naproti tomu neaprobovaný učitel je učitel (svým vzděláním), který učí jiný předmět, např. když učitel matematiky učí také fyziku nebo učitel českého jazyka učí také občanskou nauku. A zde se dostáváme k prvnímu kameni úrazu. Autorka uznává jako jediného správného učitele pouze absolventa pedagogické fakulty, který učí předmět, který vystudoval. Praxe je přitom diametrálně odlišná.

Obecně v praxi můžeme vidět dva typy učitelů a jednoho, s nadsázkou řečeno, „jednorožce“ splňujícího vše a navíc majícího přirozenou pedagogickou povahu a autoritu. Prvním typem je učitel, absolvent pedagogické fakulty, který má hluboké teoretické znalosti didaktiky, vyučovacích metod, případně psychologie. Záměrně říkám teoretické, protože v praxi absolventi pedagogických fakult nemohou mít a také nemají tak hluboké znalosti vyučovaného předmětu jako přímí absolventi třeba přírodovědecké fakulty. Ti jsou druhým typem učitele. Absolventi jiných fakult a oborů, kteří mají hluboké znalosti oboru, ale chybí jim teoretické znalosti a průprava v didaktice a vyučovacích metodách, což si doplňují právě třeba učitelským minimem, tj. studiem didaktiky, psychologie a dalších náležitostí zpravidla v délce 2 let.

Je věčnou otázkou, zda se jedná skutečně o takový problém, když absolvent matematiky učí na střední škole matematiku a má jen pedagogické minimum, když na druhé straně můžete mít učitele, který má sice razítko z pedagogické fakulty, ale o svém oboru ví kolikrát úplné houby.

Není za tím do jisté míry určitý „pedagogický egoismus“ a snaha učinit z pedagogického vzdělání posvátnou krávu, když absolventi přírodovědeckých či filozofických fakult mohou mít daleko hlubší znalosti svého oboru a dokonce i pedagogickou průpravu, protože učí na univerzitě v rámci doktorského studia? Ostatně sám ve svém okolí znám mnoho učitelů, kteří doslova utekli z pedagogické fakulty, aby vystudovali učitelský obor na jiné fakultě s pedagogickým minimem, a jsou z nich vynikající učitelé. Realita je totiž složitější, než jak se ji snaží autorka přímočaře a zjednodušeně vykreslit. Máme dobré učitele a špatné učitele. Někteří mají pedagogickou fakultu, jiní jen učitelské minimum. Někteří z nich vedou kvalitní výuku, jiní ne. Z jiných studií víme, že s aprobovaností i kvalifikovaností je to prostě složité. Dokonalý recept na jednorožce totiž neexistuje. Používat termín „neaprobovaní amatéři“ mi přijde velice neuctivé, zvláště, když tím autorka obrazně řečeno plivla do obličeje mnoha vynikajícím pedagogům, kteří učí naše děti i v předmětech, kde se nám učitelů nedostává.

Autorka má pravdu v jedné věci. Česká republika se potýká s nedostatkem aprobovaných učitelů, resp. s velkým množstvím tzv. neaprobovaně odučených hodin, a nedaří se to dlouhodobě řešit. Zcela mimo je však adresná kritika vůči ministru Bekovi, jakkoli jej můžete kritizovat za mnoho jiných věcí. Učitelů je totiž skutečně relativní dostatek, avšak je to jako s řemeslníky. Ne každý absolvent pedagogické fakulty chce učit, ne každý učitel chce učit v zapadlé vesnici, která si stále ještě drží školu. Za základní školy navíc nesou odpovědnost obce, za střední pak kraje, které v těchto věcech rozhodují víceméně autonomně. K tomu nám do problému vstupuje demografie, nerovnoměrné rozložení žáků či další faktory a problém je na světě.

Pro představu se podívejme na mapu vydanou Českou školní inspekcí v roce 2022 v publikaci České školství v mapách čerpající mj. z každoročního statistického výkaznictví českých škol, která sleduje tzv. Index personálně (ne)aprobované výuky. Velice podobně vypadá mapa učitelů bez kvalifikace i neaprobovaně odučených hodin, kterou naleznete v téže publikaci. Nalezneme zde dva typy regionů. Karlovarský kraj a okolí, ve kterém nenajdeme veřejnou vysokou školu. Jak totiž víme z dalších analýz, množství učitelů pozitivně souvisí s množstvím vysokoškoláků. V krajích, kde nalezneme pedagogickou fakultu vysoké školy, není problém s učiteli zdaleka tak výrazný jako právě v karlovarském kraji. Učitelé v regionu totiž po studiu často zůstávají, zatímco když chce někdo být učitelem a žije v karlovarském kraji, musí třeba do Prahy. Přesto se založit vysokou školu v karlovarském kraji nedaří a nadějné snahy ji založit byly před nedávnem opět přerušeny. Druhým typem regionu je okolí Prahy a Praha samotná, kde jsou naopak příčinou příliš malé kapacity vzdělávacího systému a naopak příliš mnoho žáků. Vidíme to jak u středních škol, tak u škol základních a dokonce mateřských. Z obou těchto důvodů ilustrovaných oběma regiony byla v minulosti přijata novelizace zákona, která umožnila školám zaměstnávat za určitých podmínek lidi z praxe či lidi doplňující si klasické pedagogické vzdělání.

Celá problematika je velice složitá. Zasahují do ní demografické okolnosti, struktura vzdělávacího systému a mnoho dalších faktorů, bohužel i s přispěním onoho pedagogického egoismu. Na reálných datech však můžeme vidět, že vylučovat ze školství mnoho vynikajících učitelů, kteří nemají formální pedagogické vzdělání nebo mají jen pedagogické minimum, není dobrým nápadem. Zvláště, když existují jiné možnosti, které školy již v praxi uplatňují – mentoring a dohled zkušenějších učitelů, sdílení zkušeností v rámci pedagogického sboru a mnoho dalších opatření, které by jistě pomohly překonat nedůvěru mezi učiteli. Možná byste se sami divili, kolik výborných učitelů vašich dětí vlastně není zcela kvalifikovaných či aprobovaných. Sám jsem chtěl být vždy učitelem, dokonce jsem pedagogický obor chvíli studoval. Životní okolnosti mě nicméně zavedly na jinou cestu. A byť jsem mnohokráte učil stovky a tisíce žáků a studentů nejenom na vysoké škole a nepokrytě a hrdě mohu říci, že se považuji za odborníka ve svém oboru, chybí mi potřebný štempl. Nezbývá mi tak nic jiného než nadále zůstat „neaprobovaným amatérem“.