Jan Evangelista Purkyně: Muž o vědu a vlast velezasloužilý

„Věda a umění jsou spolu odedávna spojeny. Umění klestí cestu, věda pokračuje a končí. Ať žijí věda a umění vědecké“. Tato slova pronesl Jan Evangelista Purkyně, když roku 1868 slavnostně poklepal, jako zástupce vědy, na základní kámen Národního divadla. Jak symbolické. Málokdo tak totiž propojoval sféru vědy a umění jako tento všestranný vědec, univerzitní profesor, vlastenec, básník a spisovatel.

Jan Evangelista Purkyně se narodil 17. prosince 1787 v Libochovicích do rodiny vrchnostenského úředníka ve službách Dietrichsteinů Josefa Purkyně a Růženy, roz. Šafránkové. Po otcově předčasné smrti se rodina dostala do existenčních problémů. Díky pomoci přátel a vrchnosti však mohl Jan studovat na piaristickém gymnáziu v dietrichsteinském Mikulově.

Nadaný student jako F. L. Věk

Jedenáctiletý choralista Jan Evangelista Purkyně tedy odešel daleko od domova do převážně německého prostředí Mikulova. Byl nadprůměrný student s vynikajícím prospěchem a neobyčejným nadáním pro jazyky: exceloval v latině a dařilo se mu i v klasické řečtině. Dodejme, že vedle těchto klasických řečí během svého života ovládl ještě dalších deset živých jazyků včetně maďarštiny, kterou se naučil až jako osmdesátiletý a překládal z ní.

Touha po dalším vzdělání přivedla Jana Evangelistu k rozhodnutí vstoupit do piaristického řádu, kde přijal jméno Silverius. Působil jako řádový učitel na několika školách. Jelikož se chtěl i nadále vzdělávat, přesídlil do Litomyšle, aby mohl studovat filosofii. Střet s filosofickými myšlenkami Schellingovými a Fichtovými znamenaly zásadní obrat Purkyňově životních prioritách. Povzbuzen Fichtovým heslem „Čiň se!“ opustil řád, aby se mohl jako učenec zcela oddat vědě.

Roku 1807 se zapsal rovnou do druhého ročníku na pražské filosofické fakultě. Tíživou finanční situaci řešil kondicemi, ve třetím ročníku byl dokonce pro vynikající prospěch od placení školného osvobozen. Už během studia filosofie navštěvoval Purkyně pilně přírodovědné přednášky. Není divu, že si pilného studenta si všiml docent Emanuel Pohl a zaměstnal jej jako svého pomocníka při botanických a zoologických cvičeních. Navíc nadaného žáka doporučil jako vychovatele baronu Františku Hildprandtovi.

Vychovatelem

V roce 1809 se tak Purkyňovým působištěm stal zámek Blatná v jižních Čechách, kde jako vychovatel barona syna setrval do roku 1812. Pro mnoho vědců, umělců či politiků byla pozice vychovatele v počátcích kariéry vítaným zdrojem příjmů. Mezi Purkyněm a baronem Hildprandtem panovala vzájemná úcta a snad i přátelství, dokonce později během dalšího studia jezdíval Purkyně do Blatné na vakace.

Na podzim roku 1812 se Purkyně konečně zapsal na lékařskou fakultu v Praze. V této době bylo již studium medicíny rozšířeno na pět let, když byla o rok prodloužena klinická výuka a přibyly i nové specializované předměty jako kupř. zvěrolékařství, oční lékařství či soudní lékařství. Pro získání doktorského gradu musel absolvent obhájit disertační práci. Purkyně svou první vědeckou rozpravu Příspěvky k poznání zraku ze subjektivního hlediska obhájil roku 1819. Popsal v ní především stínové cévní sítnicové figury (dnes tzv. Purkyňovy obrázky).

Po získání doktorského titulu získal Purkyně místo prosektora, tedy asistenta anatomického ústavu. Věnoval se tehdy rozličnému výzkumu, nejčastěji subjektivním experimentům u sebe samého, živě se zajímal např. farmakologii. Není divu, že Purkyně usiloval o profesorské místo právě v tomto oboru. Tehdy však ještě bez úspěchu.

Profesorova rodina

Roku 1827 se oženil s Julií, dcerou svého přímluvce prof. K. A. Rudolphiho. I přes věkový rozdíl 13 let se jednalo o velmi harmonický vztah. Julie navíc se krásně starala o jeho matku, kterou si k sobě z Libochovan vzali. Měli spolu čtyři děti, dvě dcerky však zemřely během cholerové epidemie. Dospělosti se dožili jen dva synové. Emanuel (1831- 1882), který se stal známým botanikem, a mladší Karel (1834-1868), který byl nadaným malířem. Julie Purkyňová zemřela předčasně roku 1837 a tak Purkyně zůstal na výchovu synů sám. To se zřejmě odrazilo na pozdějších vztazích, zejména s Karlem.

V Praze ho nechtěli, tak co třeba Vratislav?

V době, kdy ho nevzali na pražskou univerzitu, a založil rodinu, se ocitl na křižovatce. Co dále, jak uživí rodinu? Má se vydat cestou kariéry venkovského učitele? Či snad realizovat sen o založení školy pro chlapce (s Hildprandtovou podporou) a učit zde přírodním vědám?

Zasáhl však patrně osud v podobě dopisu berlínského profesora Rusta s pobídkou, aby se ucházel o profesuru fyziologie a anatomie na univerzitě ve Vratislavi. Nebylo to však jednoduché, soupeři byli silní, Purkyně však našel vzácné přímluvce v Berlíně, zejména profesora K. A. Rudolphiho, který mu napsal doporučující dopis. Zastání našel Purkyně i u samotného Goetha, jehož navštívil ve Výmaru.

Purkyně tak roku 1832 nastoupil na vratislavskou univerzitu, která v té době patřila mezi větší evropské univerzity, a setrval zde až do roku 1850. Byly to časy dobré i zlé. Rozhodně to byla zlatá doba jeho vědeckých úspěchů. Podařilo se mu též při univerzitě roku 1839 založit první stálý samostatný fyziologický ústav na světě. Zažíval zde rodinné štěstí, oženil se, narodily se mu zde děti. Ale nejbližší jej tu i na vždy opouštěli.

Ve víru revolučních časů

Skličující byly v nacionálně vypjaté atmosféře zejména špatné vztahy s mnohými německými profesory. Vše vygradovalo po té, co se Purkyně v Praze účastnil Slovanského sjezdu, z obav před velkoněmeckými fanatiky údajně ani nevycházel ze svého vratislavského domu. Ocitl se v izolaci jak vůči německým kolegům, tak i německým studentům. Začal proto usilovat o návrat na pražskou univerzitu. V porevoluční době to však nebylo jednoduché, neboť i přes své vědecké renomé byl pro své slovanské vlastenectví osobou podezřelou. Našel však velkého přímluvce v ministrovi vyučování a kultu Lvu Thunovi. V listopadu 1849 byl jmenován profesorem fyziologie na lékařské fakultě pražské univerzity. Stejně jako ve Vratislavi se mu i zde podařilo roku 1850 otevřít fyziologický ústav. Sídlil ve Spálené ulici (Purkyně zde i bydlel) a patřil ve své době k nejlépe vybaveným ústavům v Evropě. Vzešlo z něj mnoho nadaných vědců, kupř. botanik Ladislav Čelakovský.

Všestranný vědec

Purkyňův přínos vědě je veliký, ostatně mnoho objevů nese dodnes jeho jméno: kupř. tzv. Purkyňovy buňky (pyramidální buňky v mozečku), Purkyňova vlákna (vlákna v srdeční svalovině), Purkyňův zárodečný měchýřek (v ptačím vejci), Purkyňův osový válec (v nitru nervových vláken), Purkyňův zákon závrati atd. Jako první použil termín protoplazma pro živou hmotu zárodku. Věnoval se oftalmologii, histologii a buněčné teorii, kterou jako první formuloval na sjezdu německých přírodovědců v roce 1837. První pochopil povahu živočišné buňky, když zjistil, že na rozdíl od rostlinných nemají blány.

Dalším oblíbeným polem zájmu byla fyziologie smyslů. Často uplatňoval metodu sebepozorování - od pokusů na zvířatech postupně upustil, neboť soucítil s jejich utrpením. Za to na sobě praktikoval ledacos: pokusy s halucinogenními látkami, působením extrémních teplot, hladovění, navozováním závrati atd. Ve své vratislavské habilitační práci popsal a nakreslil typy kožních lišt a položil tak základy daktyloskopie. Studoval fyziologii rostlin, fyziologii lidské mluvy, lidské trávení, upřesňoval či revidoval představy o skladbě nervů, žláz, srdce a kůže. Jako jeden z mála přijal Darwinovu evoluční teorii.

Nutno zmínit, že zdokonalil či vynalezl celou řadu odborných přístrojů. Navrhl kupříkladu jednoduchý perimetr k měření zorného pole či sestrojil kinesiskop pro animaci obrázků pohybových fází.

Purkyně byl členem mnoha učených a vědeckých společností, kupř. Královské společnosti věd v Berlíně (1832), švédské lékařské společnosti (1834), Carské akademie v Petrohradě (1834) či Královské akademie v Paříži (1837). Po celý život bojoval o jazykově českou vědu a její popularizaci. Byl spoluzakladatelem časopisu Krok (1821), v roce 1853 pak stál u vzniku časopisu Živa, který vychází dodnes.

Milovník umění a vlastenec

Jan Evangelista Purkyně od mládí inklinoval též k umění, sám psal básně a díky svému jazykovému nadání též poezii překládal (kupř. Schillerovy verše). Psal práce se slavistickou tématikou. Nad to byl zaníceným vlastencem. Dokonce i v německé Vratislavi se stýkal zejména s vědci a umělci slovanského původu. F. L Čelakovskému dopomohl dokonce k místu na univerzitě. Podnikl také cestu do Lešna za účelem soupisu Komenského spisů. V roce 1848 se účastnil Slovanského sjezdu v Praze – překvapivě v polsko-rusínské sekci. Na vlastním jednání se však příliš neangažoval, což glosoval F. L. Čelakovský: „ten tam byl platen jako husa v nebi“.

Po svém návratu do Prahy se opět naplno zapojil do vlasteneckého života. Angažoval se především ve Vlasteneckém muzeu, byl členem Sokola, Svatoboru, Hlaholu, Umělecké Besedy, Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách aj. Podílel se na založení české průmyslové školy (1857) a stal se jejím prvním ředitelem. V roce 1861 úspěšně kandidoval do zemského sněmu za mladočechy.

Velkorysý vědec v omšelém kabátě a starých botech

Přestože ve Vratislavi a posléze i v Praze pobíral Purkyně nadprůměrný plat, jeho životní styl tomu neodpovídal, chodíval v omšelém kabátě, límeček košile často nakřivo, šátek rovněž. Na jedné ze schůzí měl F. L. Rieger kritizovat Purkyňovy výroky v jeho nepřítomnosti: „Co on má do toho mluvit! Ať si raději koupí nové boty!“ Purkyně, jemuž se to doneslo, měl údajně kontrovat: „Tedy boty mám špatné? Boty? No, jen když ne hlavu!“

Jeho skromnost se odrazila i ve vedení domácnosti, jejíž zařízení bylo velice jednoduché. Utrácel pouze za knihy. Kam tedy jeho příjmy plynuly? Purkyně byl velkorysý, podporoval mnohé dobročinné a vlastenecké počiny. Trvale finančně dotoval řadu lidí – osiřelé děti Čelakovského, do své domácnosti přijal i studenta a později botanika Julia Sachse. Živil též syna Karla s jeho rodinou. „Na věčnou oplátku“ půjčoval obrovské sumy kupř. také Boženě Němcové.

Podzim života přinesl Janu E. Purkyňovi mnoho společenských vyznamenání a vědeckých ocenění. Obdržel státní vyznamenání nejen od rakouského, ale i pruského císaře. Roku 1869 byl dokonce nobilitován. Přišly však i bolestné ztráty - v pouhých 34 letech zemřel jeho syn Karel. Sám Purkyně, zemřel 28. července 1869. „Jan Ev. Purkyně, slavný fyziolog, muž o vědu a vlast velezasloužilý“, stálo na úmrtním oznámení. Jeho pohřeb se stal národní manifestací.

Purkyňův druhý život

Purkyňovo jméno nese celá řada jeho objevů, ale též institucí, kupř. Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně. V letech 1960-1990 se po něm jmenovala brněnská univerzita (od r. 1990 opět Masarykova). V roce 1991 si do svého názvu dala jeho jméno Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Purkyně se mj. jmenuje i jeden z kráterů na odvrácené straně Měsíce a též planetka 3701 Purkyně.

Text vychází z článku Dějepisky pro časopis Tajemství české minulosti

Literatura:

Jana Englová – David Tomíček, Jan Evangelista Purkyně, Ústí nad Labem 2009.

Josef Beneš, Purkyňův odkaz ve vědě a umění, Praha 1957.

Václav Žáček, Jan Evangelista Purkyně, Praha 1987.