Zmizelý malíř Josef Tulka

Malíř, který měl pro svůj talent velký potenciál, a který však také bojoval se svými vnitřními démony. Tak by se dal charakterizovat Josef Tulka, umělec, od jehož narození letos uplynulo 180 let. Pojďme si ho připomenout…

Josef Tulka se narodil 3. ledna 1846 jako nejstarší synek do chudých poměrů novopackého krupaře Jana Tulky a Františky Mádlové. Již záhy se ukázalo, že chlapec je všestranně talentovaný: po otci, který jej učil hře na housle, zdědil hudební nadání, po matce, která pocházela z rodiny s dlouhou uměleckou tradicí, se mu dostalo výtvarného talentu. Na jedné straně vždy oblíbený a společenský muž, na druhé citlivý umělec trpící častými depresemi.

Housle, štětec nebo kolárek?

Do školy začal Josef Tulka chodit v Úbyslavicích, kam se rodina roku 1852 přestěhovala. Na farářovo doporučení odešel ve dvanácti letech studovat na jičínské gymnázium v očekávání, že se stane v budoucnu knězem. Učitelé i spolužáci však velmi brzo odhalili Tulkovo výtvarné nadání, kamarádi mu dokonce údajně přezdívali Škréto. On sám však ještě dlouho nevěděl, zda se stát malířem či se plně oddat houslím a hudbě. Věnoval se též ochotnickému divadlu. Tulkova sestra na tyto časy láskyplně vzpomínala: „Bývalo tenkráte u nás živo a veselo – samý zpěv a hudba. Snad na každém útržku papíru bylo něco nakresleno: tu ruka, noha, hlava i celá postava, tam zase kordy ke kytaře, nové melodie, anebo úryvky básniček. Potom byl však najednou konec všem hrám a zábavám – neboť se blížil Hradec a seminář.“

Tulka nesdílel otcovy tužby, a tak na konci septimy doma oznámil, že nenastoupí do semináře, ale na pražskou Akademii. „Byl to veliký boj, ale nakonec bratr přeci jen zvítězil, když tatínka přesvědčil, že si opatří v Praze kondice a že se sám uživí,“ vzpomínala sestra Anna. Se synovým rozhodnutím se Jan Tulka smířil až později u slavnostního položení základního kamene Národního divadla roku 1868, kam jej syn jako hrdého vlastence pozval.

Na Akademii studoval Tulka mezi lety 1866 až 1875. Mezi jeho spolužáky nalezneme Antonína Chittussiho, Františka Ženíška či Mikoláše Alše. Tulkův talent rozeznal ředitel akademie, Josef Matyáš Trenkwald, jenž ho později přijal do svého ateliéru.

Kromě studia musel Tulka neustále řešit existenční problémy. Přivydělával si rozličnými způsoby: hrál v divadelním orchestru, opisoval noty, dával kondice v kreslení i hře na housle, anonymně ilustroval dobové dobrodružné a senzační romány. Hlavní příjmy mu však nakonec plynuly z práce retušéra v proslulém pražském fotografickém ateliéru Jindřicha Eckerta. Zde poznal i svou dlouholetou přítelkyni a lásku Augustu Brzorádovou, zchudlou velkostatkářskou dcerku, která se též živila jako retušérka. Gustinka či Mařenka, jak jí říkával, byla jeho velkou láskou. Pro špatné finanční zázemí obou však jejich vztah nikdy neskončil sňatkem. Památkou na něj zůstává cenný soubor důvěrné korespondence.

První velkou zakázkou, k níž se Josef Tulka společně s Františkem Ženíškem dostal, byla na doporučení ředitele Trenkwalda malířská výzdoba schodiště Thunského paláce na Malé straně. Vytvořil zde celkem několik obrazů z cyklu Lidský život (studium, zasnoubení, manželství).

Starost o živobytí však malíře neopouštěla, když mu navíc postupně zemřeli otec i matka, padl na Tulku obrovský závazek v podobě pěti osiřelých sourozenců. „Stal jsem se otcem, aniž bych byl ženat.“ Přestože dokázal všechny dobře zaopatřit, stresu z obav o jejich osud se nikdy nezbavil.

Trenkwaldovým oblíbencem

Profesor Trenkwald na své talentované žáky nepřestal myslet ani po svém odchodu do Vídně. Josefa Tulku, Františka Ženíška, Maxe Pirnera a Felixe Jeneweina povolal do hlavního města monarchie, aby pracovali na malířské výzdobě oken Votivního kostela, který byl vystavěn jako díkuvzdání po zmařeném atentátu na císaře Františka Josefa I. roku 1853. Pro Tulku byla tato práce obrovskou psychickou vzpruhou. „Zařekl jsem se, že se do Prahy hned tak brzy nevrátím. Objednávky nejsou, práce a podpora žádná odnikud a retouchovat a kolorovat se stydím; dovedu víc.“

Ve Vídni přilnul nejvíce ke svému příteli z Prahy Maxu Pirnerovi. Společně i s dalšími umělci chodívali často k Trenkwaldovi, jehož druhou chotí byla hraběnka Marie Thunová, nejstarší dcera Františka Thuna, do roku 1870 důležitého organizátora domácí umělecké scény. Mladý Tulka ji velmi okouzlil svým hudebním a pěveckým nadáním, dokonce mu darovala staré vzácné housle, aby mohl u nich na večírcích hrát. „Já bývám teď velmi často se svými kolegy u Trenkwaldů,“ psal Gustince Brzorádové, „zpívá a hraje se mnoho […] Bývá to švanda a my přicházíme domů někdy ve 2 až ve 3 hod. ráno.“ Tulka se stal dokonce domácím učitelem Trenkwaldových synů.

Marie Trenkwaldová ve Vídni hostila často své sestry, Karolinu a Biancu. Karolina Thunová patrně sehrála v Tulkově životě roli nedostižné osudové ženy. Oplývala výtvarným a zejména hudebním nadáním, byla žačkou Bedřicha Smetany. Tulka jí zjevně velmi imponoval, patrně se i zamilovala, pohrávala si s ním ovšem jako kočka s myší. „Vyznamenává mě pozorností, zanedbává, ba i uráží ostatní kvůli mně. Nerozumím, co se mnou obmýšlí […] Nevím, jak dlouho to potrvá, jsem zvyklý nedůvěřovat modré krvi. Chvíli je přívětivá, pojednou začne dělat šibeniční vtipy, někdy hraje mistrně na piano, jindy mizerně – samý rozmar. […] Pověděl jsem jí už několikrát úplně od pravdy své mínění, ale to se jí zrovna líbilo.“ Energická a vášnivá komteska zjevně přiváděla citlivého Tulku často do úzkých. „Dal bych si všecko líbit, jen kdyby mi před ostatními nedávala tak ostentativně přednosti, kterých ani v nejmenším nezasluhuji. Jsem často ve velikých rozpacích a nepříjemných situacích“, psal Tulka v dopise.

Ta velká národní věc…

Po třech letech ve Vídni Tulka seznal, že je na čase vrátit se domů. Lákala ho především velká národní věc: konkurz na výzdobu Národního divadla, kde zvítězil se svými návrhy lunet pro lodžii. Nejdříve díky stipendiu odjel spolu s Ženíškem do Itálie, aby studoval práce starých mistrů, a teprve pak se pustil do realizace celkem pěti freskových maleb v půlkruhových lunetách arkád prvního balkonu v průčelí Národního divadla.

Radost z práce na této zakázce jeho přecitlivělé duši kazily jen narůstající osobní útoky spolužáka F. Ženíška, který dlouhodobě dával Tulkovi (stejně jako jiným) najevo despekt k jeho tvorbě.

Malířův odkaz? Lunety

Pro lodžii Národního divadla vytvořil Tulka celkem pět lunet: Poesie dává lidstvu bohy, Láska mateřská a láska milenců, Poesie, štěstí a žal, Píseň utlačené svobody a Vlastenectví. Jako jediný dodržel požadavky zadavatelů. Zúčastnil se slavnostního otevření divadla a zažil i jeho požár, který jím otřásl. Jako zázrakem se oheň jeho lunetám vyhnul, dokonce neshořelo ani lešení, z něhož pak mohl dokončit svou práci. Při rekonstrukci divadla v 50. letech 20. století památkáři rozhodli, že jsou Tulkovy lunety zničené, budou sejmuty a nahrazeny mozaikami Maxe Švabinského. Restaurátor František Petr však zjistil, že Tulka provedl svou práci dokonalou technikou al fresco, kterou nastudoval během své první italské cesty. Obrazy byly jen vyčištěny a zachráněny.

Poslední stopa: Itálie

Na počátku 80. let 19. století procházel Josef Tulka dlouhodobou osobní i tvůrčí krizí, jejíž příčinou možná byla neutuchající obava o zabezpečení sourozenců, nevyřešené osobní vztahy a tvůrčí rozkol. Propadal se stále do větší skepse: „Měl jsem snad přece raději být hudebníkem než malířem,“ říkával údajně. Vánoce roku 1881 strávil se sourozenci doma v Úbyslavicích, kde jim prozradil, že by ještě jednou rád zavítal do Itálie. Bratrovi přiznal, že stále více pomýšlí na vstup do některého z moravských klášterů: „Jsou zde kláštery, ve kterých mnich malíř má celé zaopatření a ještě za své obrazy plat,“ vysvětloval.

Již zkraje roku 1882 vyrazil přes Moravu na cestu do Itálie. Ještě před svým odjezdem pořídil soupis svých skic a kreseb, na jehož konci připsal: „Všecky tyto skizzy jsem spálil. Taktéž 38 notičních knížek se skizzami, básněmi a písněmi.“ Koncem října 1882 se rodině hlásil z Terstu: „Dopřejte mi, abych navštívil moje milované staré mistry v těch městech, které jsem dříve ještě neviděl. Neobávejte se ničeho zlého a jako jsem přišel před dvěma lety, přijdu zase, abych Vám byl nablízku, a zajisté mi to bude ku prospěchu. Píšu Vám naspěch v kavárně, abyste byli upokojeni a neměli o mne žádnou starost.“ psal v posledním dopise sourozencům, „Jsem úplně zdráv a velmi zotaven. Buďte úplně bez starosti. Všechny líbá Vás Váš vždy upřímný Josef.“ Dne 6. listopadu 1882 se zapsal v hotelu v Padově. Zde jeho stopa nenávratně mizí.

Záhadné zmizení

Zmizel? Zemřel? Vstoupil do kláštera? Takové otázky si kladla nejen Tulkova rodina, ale i blízcí přátelé. Max Pirner jej v Itálii dokonce hledal, obesílal kláštery, ovšem bez větších výsledků. Mnozí vlastenci se předháněli zkazkami, kdo jej zaručeně potkal. Přesvědčený, že jej spatřil v Římě, byl kupř. básník Julius Zeyer, který se však prý rozhodl ctít malířovo tajemství. Za Tulkovým zmizením patrně mohly stát jeho narůstající deprese jak z obav o rodinu, tak z bezvýchodnosti vlastní tvorby. Jako malíř zejména náboženské a historické tématiky se cítil za zenitem. „Realistou nikdy jakživ nebudu. Protiví se mi to.“ psal příteli. Trápil jej také jeho nenaplněný vztah s Gustinkou. Sestra Anna za vším viděla jeho nešťastné vzplanutí k hraběnce Thunové a nepřestávala věřit, že je bratr naživu v nějakém z italských klášterů: „Neprozradili ho, zapřeli nám ho.“ V roce 1927 přišel jistý děkan Hruška s tvrzením, že objevil v italském benediktinském klášteře Montecassino malované pohledy z Prahy s Tulkovým podpisem a že malíř zde měl být i pochován. Ovšem bez důkazů, navíc klášter byl během 2. světové války zničen.

Článek původně vznikl pro časopis Tajemství české minulosti

Literatura:

Vavroušek, Bohumil, Josef Tulka: román života a dílo, Praha 1940.

Freimanová Milena, Josef Tulka - malíř generace Národního divadla, Praha 1965