Demografická minulost a budoucnost českého národa

Po převratu 1989 katastrofálně poklesla plodnost (fertilita) na hodnotu menší než 1.2 dítěte na jednu ženu – to si lze představit tak, že pět rodin má dohromady jen šest dětí. Tento stav trval osm roků! K zajištění prosté reprodukce je nutná hodnota plodnosti 2.1, což je ideální hodnota pro zachování generační rovnováhy ve společnosti a to koresponduje s ideální porodností (natalitou) 15 dětí na 1000 obyvatel. Naposledy jsme těchto hodnot dosáhli v roce 1980, pak už nikdy.

Vývoj porodnosti a plodnosti v ČR je na následujícím grafu (data byla převzata z https://cs.wikipedia.org/wiki/Obyvatelstvo_Česka, kde jsou přehledně zpracovány údaje Českého statistického úřadu). I když začala plodnost po roce 2011 stoupat až k hodnotám kolem 1.7, porodnost zůstává nízká 10 až 11 dětí na 1000 obyvatel, protože v tomto období začínají rodit velmi slabé ročníky po roce 1995.

Jinými slovy, posledních třicet let se zde rodí o třetinu méně dětí než je nutné k prosté reprodukci. Mělo se tu narodit o 1.5 miliónu dětí více. Třicet let platíme o třetinu menší náklady na výživu a výchovu dětí, na což jsme si velmi ochotně zvykli a ještě jsme se stále více zadlužovali! Katastrofálně slabé ročníky po roce 1990 už začaly (ne)vstupovat na trh práce, a proto začíná být nedostatek lékařů, sester, učitelů, řidičů, řemeslníků,… Počítáme-li, že po cca dvaceti létech vstupují mladí lidé na trh práce, pak na trhu práce chybí zhruba půl milionu pracujících, což se snažíme eliminovat zaměstnáváním imigrantů.

V generačně vyvážené společnosti připadají 3 pracující na jednoho důchodce, avšak nyní na jednoho důchodce připadá 2.2 pracujících (https://demagog.cz/vyrok/21869) a z výše uvedeného grafu je zřejmé, že tento poměr bude nadále klesat, zejména až začnou do důchodu odcházet velmi silné ročníky kolem roku 1975.

Někteří argumentují tím, že nízká porodnost je způsobena vysokými náklady na výživu, výchovu a vzdělání dětí, což je ovšem velice falešný argument, protože v létech 1947 – 1950 určitě nebyla ekonomická situace mladých rodin lepší než v posledních třiceti létech, přesto byla tehdy porodnost více jak dvojnásobná! Kromě toho, nemít děti, protože je jejich výživa a vzdělání příliš nákladnou záležitostí, je podobně sebezničující, jako když si někdo nenechá u auta opravit vadné brzdy, protože je to moc drahé.

Vývoj státního dluhu ČR za posledních třicet let (data byla převzata z webu Ministerstva financí České republiky, viz https://www.mfcr.cz/cs/rozpoctova-politika/rizeni-statniho-dluhu/statistiky/struktura-a-vyvoj-statniho-dluhu) je na následujícím obrázku:

Z grafu je patrné, že se chováme zcela nezodpovědně vůči svým potomkům. Raději si od nich půjčíme, jen abychom nemuseli snášet nepohodlí nebo snížení životní úrovně. Dokonce jsme si od nich nechali štědře zaplatit i léčbu covidu a její následky.

Ve volebních kampaních se necháváme ukecat sliby populistů, kteří pak některé sliby sice plní, ale za cenu dalšího navyšování státního dluhu. Zatím nikdo z politiků nenašel odvahu, aby řekl, že jsme už dost dlouho žili na dluh a že jej musíme začít splácet. Současná vládní garnitura se sice snaží nárůst dluhu zpomalit, stále se ale zadlužujeme víc a víc, protože navrhovaná opatření jsou zcela nedostatečná.

Narůstá počet důchodců, které živí stále méně pracujících. Stále menší populace potomků je zatěžována stále vyšším dluhem. Zřejmě si část českého národa neuvědomovala a neuvědomuje, že absolutně nejvyšší prioritou v životě jsou děti – bez nich neexistuje budoucnost, bez nich se budeme propadat k chudobě a zániku. Nebo nám to nevadí a jsme smířeni se skutečností, že nás v naší vlasti časem nahradí Muslimové, Ukrajinci, Rusové, Rumuni, Bulhaři…

Za současný stav si můžeme sami a jen my sami se z toho můžeme dostat zodpovědným přístupem k životu a hlavně ke svým potomkům. Bude nás to stát utahování opasků a hodně odříkání. Čím později si to uvědomíme, tím hůře pro nás.