Článek
Jak už název napovídá, v současné době jsem takto nucen fungovat. Opět se připomněla moje závislost na sázení. Zase nevím, co to spustilo, i když vlastně vím. Přesně si na to vzpomínám. Vypracoval jsem si podrobný plán, že si tímto dosti zvláštním a pochybným způsobem každý den přivydělám předem stanovenou částku a udělal jsem si dokonce i propočty, kolik si takto „přilepším“ za týden, měsíc, rok…Jenže jsem zase zjistil, že mi chybí disciplína. Ze začátku to jde vždy jako po másle, kdy se např. z částky 30 tisíc dokážu přehoupnout i přes 100 tisíc. Jenže místo toho, abych zbrzdil a třeba si dal pár dní volno, tak naprosto nepochopitelně začnu sázet nesmyslně a bezmyšlenkovitě a najednou zjistím, že ze sta tisíc jsem na osmdesáti, ale ani to mě nezastaví. Nechápu, že potom klidně i během dvaceti minut jsem najednou na deseti tisících a i ty nakonec projedu. No zkrátka když už do toho potom člověk dá i výplatu kterou nejdřív zdvojnásobí, ale nakonec i tu projede, tak potom už se těžko hledá řešení. Nezbývá, než se zase nechat dobrovolně vyloučit z hraní. V současnosti i s výplatou mám dluh asi 300 tisíc, na všech účtech svítí nula a každý další den se probouzím s tím, že někde musím sehnat peníze na to, abych přežil. Abych měl alespoň na základní životní potřeby, jako jídlo, pití, nocleh. Je to asi trochu zvrácené přemýšlení, ale nějakým zvláštním způsobem mě to baví, protože jsem nucen fungovat v rámci daných limitů. Baví mě tlačit mozek až na hranici a donutit ho vymyslet řešení, které bude proveditelné a v dané situaci to nejlepší možné, protože vaše okolí už nad vámi definitivně zlomilo hůl a všichni od vás dali ruce pryč. Jste v tom sám. A pokud nechcete přijít i o práci, musíte někde začít. I malý, miniaturní úspěch je úspěch. Dnes si koupíte 3 suché rohlíky a vodu, zítra už k tomu třeba přidáte i pár plátků sýra nebo šunky, až si třeba jednoho dne budete moci běžně dát v restauraci s býlími ubrusy šestichodové degustační menu. Začátky vždycky bolí, ale člověk to nesmí vzdát a ono se to jednoho dne třeba povede. Musím věřit. Věřit svým úsudkům a rozhodnutím, které každý den budu muset udělat a nebude jich zrovna málo. A přitom mým snem je mít vlastní kancelář, mít svůj vlastní a prosperující byznys, kde dopoledne půjdu vydělat peníze a odpoledne věnuji partnerce, koníčkům a v budoucnu snad i rodině. Na tuhle svou nezáviděníhodnou situaci mě napadá jedno přirovnání - na posranýho i hajzl spadne. Najednou člověku nic nevychází, smůla se mu lepí na paty, ani náznak štěstí a řešení v nedohlednu. Někde jsem ale zaslechl hezkou myšlenku - když je člověk zatlačený do kouta, nemá čas a je bez prostředků, tak pak z něj začnou padat diamanty. A já tu teď sedím, píšu tyhle řádky a čekám, kdy a odkud to přijde. Nemusí se hned začít sypat, ale alespoň jeden by se teď sakra hodil.
