Článek
Během posledních dnů se toho moc nezměnilo. Jediné, co se mi teď honí hlavou je to, co bude zítra. Člověk ani moc nespí, protože mozek jede na plné obrátky, jenže mi přijde, že čím víc přemýšlím nad možnými řešeními, tím víc se hlava zatavuje a přes ten obrovský tok informací není schopna vidět nebo vybrat konkrétní řešení, které by alespoň trochu dávalo smysl, i když se třeba samo nabízí a možná ho mám každý den přímo před očima, ale zkrátka ho nejsem schopen vidět.
Na tyhle stavy mi pokaždé pomohlo aspoň na hodinu, dvě, vypnout hlavu a jít si zacvičit do fitka, nebo si zaběhat. Vždy mě to obrovsky nabilo energií a pomohlo začít den s čistým stolem a schopností myslet jasněji. Jenže i tenhle poslední svobodný ostrůvek v mé hlavě už se potápí, protože se každý den sám sebe ptám, proč bych to vlastně dělal, když ty dvě hodiny bych mohl věnovat řešení problému namísto bezmyšlenkovitého zvedání železa nebo běhání po Stromovce. Ale zároveň mi můj vnitřní kompas říká, abych to nezavrhoval a vzpomněl si na ty návaly dopaminu, které jsem míval, když jsem v pět ráno vstával a ještě za tmy makal, zatímco druzí ještě spali. Možná bych se měl i v tomhle složitém období řídit intuicí a poslouchat svoje tělo. Vždyť co tím můžu pokazit? Možná nic nevyřeším, ale alespoň se nebudu cítit pod psa. Zítra je sobota a já si říkám, že prostě obnovím tenhle svůj zvyk, který mi vždy pomohl zvednout se a přestat se jen litovat. Teď už to zkrátka nebude o plánování na týdny dopředu, na které jsem byl zvyklý a fakt mi to šlo. Teď už to bude jen o každém dalším probuzení do nejistoty, o tom, jakou cestu zvolím během následujících čtyřiadvaceti hodin.
V jedné knize jsem kdysi četl, že pokud je člověk v koncích a neví kudy kam, měl by si představit, že na té určité věci, která se mu děje teď závisí život někoho blízkého a podle toho jednat. A tohle tvrzení bych si ještě dovolil doplnit o slova pana Jana Třísky, skvělého herce i člověka, který už bohužel není mezi námi. V jedné ze svých myšlenek řekl, že vždy, když byl úplně na dně, představil si sám sebe jako mrtvého. Bez možnosti cokoli už změnit. Pak otevřel oči a zjistil, že má tu moc změnit cokoli. Tuhle afirmaci si teď opakuju každé ráno sotva otevřu oči. Ono se to nakonec podaří. Musí. Jen je třeba trochu štěstí a schopnost v té tmě zahlédnout alespoň malý záblesk světla, malý kousíček naděje, toho se chytnout a šplhat se zpět nahoru.
Sedl jsem si a na papír si sepsal svoje možnosti. Z nějakého důvodu mi pomáhá vidět myšlenky černé na bílém, než je nosit v hlavě. Takže situace je taková, že moje současná aktiva = 0, pomoc od okolí = 0, výchozí pozice tedy nic moc. Možná se ještě sluší doplnit, že ten dluh je u nebankovních společností, což tenhle průšvih staví do úplně jiného světla. Kvůli negativním záznamům v registrech už to totiž jinak nešlo. Vlastně šlo. Nesnažit se začít zase znova sázet, jenže hoďte neplavce do vody a řekněte mu, aby plaval, jinak se utopí. Chci být zkrátka transparentní, ať už vůči sobě nebo i kvůli lidem, co si tohle budou číst. Celé je to vlastně taková sonda do mysli člověka a zároveň odstrašující příklad toho, že když chce mít člověk hodně, nemá nakonec nic.
Ale zpět k řešení. Když už mi tedy nikdo nepůjčí ani vindru, řekl jsem si, že se zkrátka budu muset chtě nechtě začít zbavovat toho, co mi zůstalo. Baví mě sběratelství, a proto mám ve skříni sbírku nejrůznějších karet, ať už je to hokej, popkulturní karty nebo Pokémoni. A že jsem měl zainvestováno do zlata, hodinek, atd., o tom už je asi škoda se bavit. Vše je pryč. Teď už prostě musely jít stranou i myšlenky na nějaké budoucí zhodnocení. Teď už jsou tu jen myšlenky na dennodenní fungování. Takže mi nezbylo nic jiného, než se postupně začít zbavovat i téhle mojí vášně, ale nedá se nic dělat, i když vím, že i tenhle zdroj peněz velmi brzy vyschne a je to jen dočasné řešení. Mám omezený čas, během něhož budu muset vymyslet komplexní řešení, protože jedině tohle bude cesta zpět na hladinu.
