Článek
Znakem dó (někdy se může vyslovovat také jako tó), tedy „cesta“, končí výrazy označující japonská umění docela často. Je to koncept, který je v japonské kultuře hluboce zakořeněný, a mnohé z výrazů, v nichž se vyskytuje, jsou dnes běžně známé i mimo Japonsko. Japonské původní náboženství se označuje šintó, tedy „cesta božstev“, bušidó představuje „cestu samuraje“, šodó „cestu psaní“, tedy kaligrafii, kendó „cestu meče“ a podobně. Některé z těchto „cest“ mají náboženské či filozofické pozadí, jiné ale mohou být i běžnou součástí každodenního života.
Termín dó má svůj původ v taoismu. Tao (v japonštině dó), představuje (mimo svůj základní význam) cestu, kterou je třeba následovat, tedy určitý soubor učení či kodex chování. Zároveň vyjadřuje základní jednotu člověka a přírody. Tao přitom nelze uchopit, lze je jen přijmout. Pod vedením mistra, který „vyučuje beze slov“, prochází adept procesem vedoucím k oproštění mysli od všech vášní a vazeb, aby prostřednictvím zkušenosti mimo čas a prostor dosáhl probuzení ve „věčném nyní“.
Taoismus v podobě různých magických technik pronikal z Číny do Japonska společně s dalšími myšlenkovými směry už od 6. století, a i když se v Japonsku nikdy nestal oficiálním náboženstvím, některé jeho představy a zvyky měly na japonský způsob myšlení výrazný vliv. Taoistická mystika později ovlivnila i školy zenového buddhismu, které se do Japonska začaly z Číny dostávat od konce 12. století. A právě se zenovým buddhismem úzce souvisí i pití čaje.
Čaj byl coby rostlina do Japonska poprvé dovezen pravděpodobně už na začátku 9. století a dlouhou dobu tu byl považován za vzácnou drogu, která dokáže povznést sklíčeného ducha. Dokonce se používal k léčbě některých nemocí. Ve 12. století se pak pití čaje stalo součástí praxe v zenových klášterech – používalo se jako pomůcka při meditaci.
Vznik čajového obřadu coby světského rituálu je spojován zejména s vysokým oceňováním tohoto nápoje a také s potřebou jeho obřadného podávání vznešeným hostům. Pití čaje ve světské společnosti se ale stalo vybranou zábavou nejspíš i proto, že bylo spojováno s vlastnictvím elegantních čajových předmětů, nejčastěji dovezených z Číny, které si mohli dovolit jen ti nejzámožnější. Vrcholu luxusu a elegance dosáhl čajový obřad tohoto druhu ve druhé polovině 15. století.
V téže době přichází zenový mnich Murata Šúkó (1423–1502) s konceptem, který je v naprostém protikladu k takovému okázalému přístupu k pití čaje. Jeho jednoduchý styl je označován jako wabiča a má blízko k dnes tolik obdivovanému japonskému minimalismu, který je spojován s konceptem prostoty, jednoduchosti či přímo nedostatečnosti wabi. K čajovému obřadu tohoto typu patří malá místnost, omezený počet hostů, ale také používání běžného domácího náčiní, které nabývá nových významů až při samotném obřadu – tím, že je použito v jiném kontextu.
„Čaj se stal záminkou pro uctívání čistoty a uhlazenosti, posvátným úkonem, v němž se host a hostitel spojují, aby společně v daném okamžiku co nejvíce okrášlili všednost. Čajová místnost se stala oázou v bezútěšné pustině bytí, kde se unavení cestovatelé mohli sejít nad společným zdrojem uměleckého prožitku. Obřad byl improvizovaným dramatem, jehož zápletka se týkala čaje, květin, obrazů. Žádná barva nerušila tón místnosti, žádný zvuk nemařil rytmus věcí, žádné gesto se nevnucovalo harmonii, žádné slovo nerušilo jednotu prostoru. […] Kult čaje byl taoismus v přestrojení,“ píše Kakuzó Okakura v roce 1906 ve své Knize o čaji.
Jeho bratr Jošisaburó Okakura ve stejné době hovoří o čajovém obřadu jako o způsobu kultivace dobrých mravů v každodenním životě na základě podávání a pití čaje, při němž je hlavní důraz kladen na zajištění vnějšího elegantního chování a vnitřní duchapřítomnosti. Přirovnává čajový obřad k bojovým uměním – podobně jako v nich je totiž i při čajovém obřadu důležitý každý sebenepatrnější pohyb – a za jeho základ považuje klid a sebeovládání.
Pití čaje je tedy spíše fyzický a duševní trénink nežli pouhá zábava či dokonce jen prosté uhašení žízně. Hostitel musí přesně vědět, jak otevřít posuvné dveře, jak je zavřít, jak přinést a uspořádat předepsaným způsobem čajové náčiní, jak se tiše posadit, jak odklopit víko konvice s vodou, jak nasypat čajový prášek do šálku, jak ho zalít horkou vodou, jak čaj našlehat bambusovým kartáčkem, jak vytvořit pěnu, jakým způsobem a kam připravit šálek pro hosta a podobně. A host zase musí vědět, jak si vzít sladkost z misky, aby se připravil na přijetí čaje, jak uchopit šálek, který mu je podáván, jak jej oběma rukama držet, jak čaj vypít, jak setřít stopy po dotyku rtů, které zůstaly na okraji šálku, a tak dále a tak dále. Pro každý z těchto úkonů samozřejmě existuje předepsaná forma, která musí být vždy v souladu s postojem ostatních účastníků čajového obřadu a také s polohou všech objektů, které s provedením čajového obřadu přímo souvisejí. S prostorem pro improvizaci se tady nepočítá.
Umění čaje dovedl k dokonalosti v 16. století čajový mistr Sen no Rikjú, a právě on v něm výše zmíněnou estetiku v duchu konceptu wabi plně rozvinul. V čajové místnosti by podle něj nemělo být nic, co by rozptylovalo mysl. Jen tak se hostitel může vžít do myšlení svých hostů a předvídat jejich přání. Sen no Rikjú stanovil pro podávání a pití čaje přesná pravidla – ta určují, které pohyby těla jsou při čajovém obřadu nejvhodnější, ale stanoví například i to, jak postupovat při rozdělávání ohně či při úklidu. I když je však postup provádění jednotlivých úkonů pevně dán, není vždy týž, neboť lidé, kteří čaj podávají, do něj vnášejí své povahové rysy. Jak říká Kakuzó Okakura, „čajová místnost je vytvořena pro čajového mistra, nikoli čajový mistr pro čajovou místnost“.
Japonská cesta čaje představuje komunikaci mezi lidmi „tady a teď“. A z toho, co bylo řečeno výše, je zřejmé, že se jedná o komunikaci úspornou, v níž to důležité zůstává skryté. O to silnější prožitek ale může přinést.
Zdroje:
Davies, R. G., Ikeno, O. The Japanese Mind: Understanding Contemporary Japanese Culture. Tuttle, 2002.
Kakuzó, O. Kniha o čaji. Brody, 1999.
Kakuzo, Y. The Japanese Spirit , 1905. Project Gutenberg, https://www.gutenberg.org/ebooks/34341
Sóšicu Sen XV. Cesta čaje, mysl čaje. Pragma, 1991.
