Článek
Není to velké drama. Je to spíš rychlá vnitřní brzda. Ten mikro-moment, kdy už už něco uděláme — a pak se zarazíme. Ne proto, že by to bylo špatně. Ale proto, že nám hlavou proběhne: „Co když budu za trapnou?“
A právě to je na něm nejhorší. Trapno se tváří jako rozum. Jako prevence. Jako slušnost. Jenže často je to jen starý mechanismus, jak se chránit před tím, že někdo něco uvidí. Náš zájem. Naši radost. Naši chuť. Náš styl. Naši odvahu být trochu víc.
Proto trapno tak často zabije „ženskou energii“. Tu obyčejnou živost. Chvíli, kdy jsme přirozené. Hravé. Viditelné. A nemusíme se u toho kontrolovat.
Jak vypadá trapno v randění
Randění je pro trapno ideální prostředí. Všechno je trochu nejisté. Nevíme, jak budeme působit. Nevíme, co si o nás druhý myslí. A tak jedeme bezpečnou verzi sebe.
Trapno v randění vypadá nenápadně: napíšeme zprávu a pak ji třikrát přepíšeme, aby nebyla „moc přehnaná, trapná“. Na schůzce se smějeme věcem, které nám nepřijdou vtipné, protože nechceme být za tu vážnou. Když se nám někdo líbí, radši děláme, že je nám to jedno. A když se nám nelíbí, jsme tak opatrné, aby to náhodou nebylo nepříjemné, až z toho máme pocit, že jsme vlastně nic neřekly.
Trapno nám v randění nejčastěji šeptá dvě věci: „Nebuď moc viditelná.“ a „Nedělej první krok.“ A přesně tím vzniká ta otravná situace, kdy chceme blízkost, ale hrajeme na odstup. Chceme být viděné, ale děláme, že jsme v pohodě.
A pak si to doma vyčítáme. Ne tomu druhému. Sobě. Že jsme byly „nějaké“. Že jsme neřekly víc. Že jsme se zbytečně hlídaly. Jenže my se nehlídáme proto, že bychom byly hloupé. Hlídáme se, protože se bojíme, že když budeme autentické, bude to působit trapně.
Jak vypadá trapno v šatníku
Šatník je druhé hřiště trapna. Kabinka, světlo, zrcadlo a ten vnitřní komentátor, který má připravené své oblíbené věty. „Tohle je moc.“ „Tohle není pro mě.“ „V tom budu vypadat, že se snažím.“
Kolikrát jsme už měly na sobě něco, co nás bavilo, a pak jsme si to zase sundaly, protože jsme najednou měly pocit, že na to nemáme nárok? Že je to moc výrazné. Moc ženské. Moc sexy. Moc „koukej na mě“. A tak skončíme u bezpečné klasiky, která nikoho neurazí… a nás vlastně ani nenadchne.
Trapno v šatníku často nemá nic společného s tím, jak vypadáme. Má společného s tím, jak se bojíme působit. Že budeme za „tu, co si myslí“. Že budeme moc vidět. Že si někdo dovolí komentář.
A tím se dostáváme k nepříjemné pravdě: spousta z nás se neobléká pro sebe ani pro módní trend. Oblékáme se tak, aby to prošlo sociální kontrolou. A abychom unikli pozornosti.
Jenže bez pozornosti není ani pocit, že si můžeme dovolit zazářit.
Jak vypadá trapno na parketu (a na veřejnosti obecně)
Parket je krutý test. Ne proto, že by se na nás všichni dívali — většinou se nedívají. Krutý je náš vlastní vnitřní hlas, který tvrdí, že se dívají.
Trapno na parketu je ten moment, kdy se hudba rozjede, my bychom se chtěly pustit… a místo toho jen kýváme hlavou. Držíme skleničku jako kotvu. Děláme, že „v pohodě“. A ve skutečnosti se hlídáme. Každý pohyb je podezřelý. Každý projev radosti je risk.
Je to stejné i mimo parket. Na ulici, když se máme zasmát nahlas. Na akci, kde bychom se chtěly ozvat. Na fotce, kde bychom se chtěly uvolnit. Trapno nás učí být neviditelné, aby se nám nic nestalo.
A přitom „ženská energie“ v nejcivilnější verzi není nic mystického. Je to, když si dovolíme být ve svém těle. Dovolit si prostor. Dovolit si radost bez vysvětlování.
Co s tím, když nám trapno řídí život víc, než chceme
Nejde o to, trapno „odstranit“. Ono se občas ozve vždycky. Jde o to, aby nám neřídilo život.
První posun bývá překvapivě jednoduchý: všimnout si, kdy trapno mluví za nás. Kdy nám diktuje „nepiš“, „to si neoblíkej“, „nezkoušej“, „nebuď moc přehnaná“. Jakmile to uvidíme, máme šanci udělat malý opak. Ne revoluci. Malý opak.
Druhý posun je přestat brát trapno jako důkaz pravdy. Trapno není důkaz, že jsme trapné. Je to jen signál, že děláme něco, co není naše stará zvyklost. A zvyklost není zákon.
A třetí posun je dovolit si jednu věc, která zní prostě, ale dělá zázraky: být trochu vidět. Ne pro efekt. Pro sebe. V randění říct jednu přímou větu navíc. V šatníku si nechat jeden výrazný prvek, i když máme chuť ho zase „zklidnit“. Na parketu se pohnout o deset procent víc, než je naše bezpečná norma. Není nutné to přehánět. Ale je fajn se nebát.
Protože sebevědomí často nepřijde předem. Přijde až potom. A často vznikne přesně v těch chvílích, které nám trapno chtělo zakázat.
Na konci dne nejde o to, že se nám nic nepovedlo. Jde o to, aby naše radost nebyla podmíněná tím, že vypadáme dokonale. Podívejme se na ulici. Dnes je přeci možné vše.
A co u vás nejčastěji spouští „co když jsem trapná“? Randění, šatník, nebo veřejnost?
