Článek
Do obchodu chodím často a obvykle se tam stane maximálně to, že zapomenu něco koupit nebo se divím neustále rostoucím cenám. Tentokrát ale nakupování dostalo úplně jiný rozměr. Nejen kvůli těm cenám, ale hlavně kvůli lidskému chování, které by se – ruku na srdce – dalo bez problému vystavit jako exponát v muzeu buranství. A hlavní roli v téhle tragikomedii sehrál jeden postarší pán, kterému zřejmě už před lety ujel vlak se slušným vychováním.
S kolegou jsme se do celé situace připletli spíš náhodou. Byla polední pauza, chtěli jsme jen rychle nakoupit nějaké drobnosti „na chuť“. V oddělení s trvanlivým zbožím právě jeden zaměstnanec doplňoval regály, když k němu dorazil od pohledu rozladěný důchodce s vozíkem. V ruce žmoulal leták a už z dálky bylo slyšet:
„Kde to máte? Tady píšou, že je to v akci, a tady nic není!“ na něco přitom ukazoval v tom umolousaném letáku.
Prodavač, mladý kluk, zůstal v klidu a vysvětloval:
„Pane, to zboží tady bylo ráno, ale už je bohužel vyprodané. Já nemůžu ovlivnit, kdy a co nám do prodejny dorazí. Jen vykládám, co přivezou.“
Odpověď by většině lidí stačila. Jenže náš důchodce se rozhodl, že právě tady a teď předvede své životní drama. Rudnul, hlas se mu zvyšoval a spustil:
„Tak na co vás tady platí?! To je podvod na lidi, nalákáte nás na leták a pak tu není ani [výkal]!“
Slova, ne vždy úplně slušná, létala jako kulky. Prodavač se snažil udržet nervy na uzdě a zopakoval:
„Já s tím ale skutečně nic nenadělám, zkuste přijít zítra…“
To byla chyba – alespoň z pohledu starého pána. Místo aby odešel, přidal další kapitolu do svého monologu o „podvodu“ a začal gestikulovat hůlkou, jako by šlo o žezlo moci. Přihlížející zákazníci? Mlčeli. Někteří odvrátili zrak, jiní dělali, že vybírají těstoviny, ačkoli na ně koukali už pět minut.
My s kolegou jsme si vyměnili pohled. Nebylo o čem. Nedalo se jen stát a koukat, jak důchodce uráží kluka, který prostě jen dělá svou práci. Přistoupili jsme blíž.
„Pane, nechte ho být, vždyť za to nemůže,“ řekl kolega klidně.
„Držte [ústa], tohle je mezi mnou a tím klukem!“ vyštěkl důchodce a nakročil směrem k prodavači. Ten instinktivně zaujal defenzivní postoj, ale zůstal na místě – zřejmě nechtěl, aby to vypadalo, že utíká.
„Pane, uklidněte se,“ řekl jsem já. „Prostě už to zboží není a tady ten člověk za to nemůže. Hotovo.“
Jenže čím víc jsme mluvili klidně, tím víc to v důchodci kypělo. Spustil na nás tirádu o „okrádání důchodců, dělání blbců ze slušných lidí“ a Bůh ví proč i o tom, že „dneska už nikdo neumí makat“. Hůlka létala vzduchem a najednou to už nevypadalo jako neškodná gesta, ale jako příprava a náznak útoku.
Museli jsme zasáhnout. S kolegou jsme pánovi doporučili, aby se šel uklidnit před prodejnu, než zbytečně něco nebo někoho poškodí a bude toho posléze litovat. V tu chvíli si asi uvědomil možné důsledky svého jednání a opravdu se odebral vychladnout ven. Prodavač nám poděkoval a bylo vidět, že se mu trochu třesou ruce. Bylo mu sotva dvacet a dostal pořádnou dávku lidské zloby jen proto, že regál zůstal prázdný.
Ticho namísto potlesku
A další zákazníci? Ti, kdo všechno sledovali, se po našem zásahu okamžitě vrátili k výběru rohlíků a jogurtů. Žádná reakce, žádné slovo podpory, jen lhostejné ticho. Fascinovalo mě, jak dokáže dav přihlížet, aniž by kdokoliv z toho davu vystoupil a zastal se člověka proti bezpráví. Agrese se stala kulisou, kterou si raději odfiltrujete, abyste se necítili nepříjemně.
I my jsme pak svoji pozornost obrátili k regálům, připadalo mi, že se svět během těch pár minut rozdělil na dvě verze reality. V jedné starý pán zuřil a nadával, v druhé lidé dál hledali nejlevnější šunku, jako by se nic nestalo.
Venku si důchodce nejspíše ještě chvíli brblal pod vousy, ale bez publika jeho energie rychle vyprchala. Zůstal stát na chodníku a my jsme tak mohli dokončit nákup. Prodavač už zase vybaloval krabici těstovin a snažil se tvářit, že je všechno v pořádku.
A já jsem si v duchu říkal, že tohle je přesně ta situace, kdy se ukáže, jak snadné je dělat hrdinu na nesprávném místě. Zlost si vybíjet na někom, kdo má na starost jen vybalování zboží, je asi stejně smysluplné jako nadávat pošťákovi, že vám přišel vysoký účet za elektřinu. Jenže takhle to zřejmě mnozí vnímají – nejbližší dostupný člověk je ideální hromosvod.
Co mě na celé scéně štvalo víc než důchodcovy urážky, byla právě ta lhostejnost okolí. Nikdo se nezastal prodavače, nikdo se nesnažil situaci uklidnit. Lidé jen čekali, až se najde někdo jiný, kdo to vyřeší. A když jsme to s kolegou udělali, reakce byla nulová.
Aby bylo jasno – nečekal jsem ovace. Jenže když člověk zasáhne, má někdy pocit, že by aspoň drobný náznak uznání mohl přijít. Jenže ne, nikdo se ani neusmál, nikdo nepokýval hlavou. Ticho. A pak mě napadla ta ironická představa: víte, jak se v těch srdceryvných historkách ironicky říká, že „celý autobus vstal a začal tleskat“? Tak přesně tohle se nestalo. Ani náhodou. Naopak – tváře lidí byly prázdné, soustředěné na vlastní vozík. Jako bychom právě nevytáhli prodavače z absurdního slovního lynče. Skoro mi to až připadalo, že nakupuji mezi bandou zombíků.
Když jsme se pak vraceli zpět do práce, na chvilku jsme se tomu zasmáli. Ne proto, že by to byla legrační historka, ale protože smích byl nejjednodušší způsob, jak tu absurditu strávit. Byla to naše malá „polední kulturní vložka“, kterou jsme si rozhodně neobjednali.
A tak jsem si uvědomil, že člověk nemusí mít uniformu, aby zasáhl, když jde do tuhého. Někdy stačí jenom neotočit hlavu jinam a říct nahlas to, co si ostatní jen myslí. A i když se na konci nikdo nezvedl a nezatleskal, pocit, že jsme nenechali jednoho kluka samotného proti agresi, za to rozhodně stál.
