Článek
Je to na první pohled nenápadná ulička. Úzká, jednosměrná, rodinné domky s předzahrádkami. Byla dlouho rozkopaná, protože město rekonstruovalo starou kanalizaci. A po neméně dlouhou dobu byla ulice opravena pouze provizorně, protože po výkopech si muselo podloží sednout. To je samozřejmě správný postup. Nicméně teď už je v ulici krásný nový asfalt a taktéž chodník ze zámkové dlažby. Když se ulice nedávno konečně v nové podobě otevřela, místní řidiči si oddechli: zmizely výmoly, ze silnice i chodníku se stala rovná, hladká plocha, kam byste mohli klidně položit skleněnku a ta by zůstala na místě.
A přesně touto ulicí jezdím do práce. Není sice označena jako obytná zóna, ale přesto zde raději jezdím pomalu, řekněme tak třicítkou. A nejen já, i drtivá většina ostatních řidičů. Tehdy se to ukázalo jako velmi prozíravý tah.
Toho dnes jsem opět do ulice odbočil a asi po 200 metrech jsem narazil na ženu. Mohla mít kolem třiceti let, oděna byla v lehké khaki halence, na nohou jehly, na hlavě drdol. Už od pohledu klasická značková matka; jednou rukou tlačila kočárek s dítětem, ve druhé pevně třímala své mobilní zařízení a zřejmě na něm hltala nějaký podcastík. TO by samozřejmě nebyl problém, ať si klidně kouká, na co chce; co mě ale poněkud rozladilo bylo to, že tyto činnosti prováděla na silnici. Jela pěkně podél obrubníku toho zbrusu nového chodníku. Jak už jsem zmínil, ulice je dosti úzká a tak nebylo možné ji bezpečně objet.
Chvíli jsem jel krokem za ní a nedá se říci, že by ji zvuk motoru auta nějak rozrušil. Nebo jej jen úspěšně ignorovala. V tu chvíli existovala jen ona a její telefon, a kdesi v pozadí toho možná ten kočárek s dítětem. Jelikož jsem neměl potřebu prudit, a jelikož jsem věděl, že se za chvilku ulice o něco rozšiřuje, rozhodl jsem se neprudit a vyčkat těch zhruba 50 metrů, abych ji následně mohl bezpečně objet.
Než nastojte! Když jsme se konečně do onoho rozšíření dostali, dal jsme směrovku, šlápl jsem po plynu a ona přesně v tu chvíli usoudila, že nutně potřebuje přejít na druhou stranu. Kočárek mi strčila do cesty a jala se tam i sama vstoupit. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych jel rychleji. V každém případě jsem ale reflexivně zadupl brzdu a rukou udeřil do místa, které rozezní klakson. Dobrzdil jsem možná metr před kočárkem.
V tu chvíli jsem se také přesvědčil o tom, že v kočárku skutečně je dítě, protože hlasitá zvuková signalizace jej vzbudila a ono se rozhodlo – rovněž hlasitě – dát najevo svoji nespokojenost.
„No to ses asi potřísnil v kině, ne?!“ rozkřikla se na mě ta osoba arogantně. Konečně aspoň zvedla oči od displeje.
„Co to tady vyvádíte, ženská bláznivá? Vám je ten novej chodník málo, nebo nemáte ráda život, nebo co máte za problém?“ reagoval jsem celkem podrážděně. Vědomí, že jsem se mohl velice lehce s tím kočárkem střetnout, mi nalilo do žil spoustu adrenalinu.
„Tak já potřebuju přejít, mám tu silnici přeletět, nebo co?“ tvářila se žena nechápavě.
„No v první řadě, když přecházím, tak se nejdřív rozhlédnu a nečumím do mobilu. A v druhé řadě jsem za váma jel tak 200 metrů a po tý silnici jste šla celou dobu. Nevím na co, když je tady novej chodník. Tak si na něj vlezte a neotravujte lidem život!
„No tebe se zrovna budu ptát, kudu můžu chodit,“ odpověděla s určitým opovržením v hlase.
„Tykat můžete doma starýmu. A nebo mi na něj rovnou dejte kontakt, pošlu mu záznam z palubní kamery, ať vidí, co má doma!“ řekl jsem jedovatě a chystal jsem se z místa odjet. Nemyslím si ovšem, že by pan manžel / partner byl videem nějak překvapený, možná to bude stejný typ člověka. Tam, kde příroda nenadělila na inteligenci, přidala na aroganci.
Z její strany padlo ještě nějaké hodnocení mojí inteligence, ale tomu už jsem nevěnoval pozornost. Bylo mi z té situace dost špatně.
Během další jízdy jsem si celou scénu znovu přehrával v hlavě. Přemítal jsem o lidech, kteří navzdory komfortu volí riziko. Možná z lenosti, možná proto, že zkrátka nevnímají svět kolem sebe jako sdílený prostor, a nebo jako v tomto případě mají přebujelé ego – „teď jsem tu já a vy mi nebudete nic diktovat“.
Opravovat ulice a rovnat chodníky je snadné; složitější je narovnat naše vnitřní nastavení. Chceme-li bezpečnější silnice, chodníky, města, musíme — a to se týká i mě za volantem — přijmout zodpovědnost za každý krok, šlápnutí na plyn i zatlačení kočárku. Jestliže si nechceme navzájem překážet, pak bychom především neměli přehlížet, že i ten nejrovnější asfalt se může změnit v minové pole, jestliže se na něm střetne spěch s lhostejností.
