Článek
Často slýcháme, že mladí lidé prý nemají úctu ke stáří, že dnešní generace je neuctivá, hrubá a nezná základní slušnost. V médiích se objevují povzdechy, že mládež pouští hudbu nahlas, neuhýbá v tramvaji a sedí, zatímco starší stojí. Jako by se celé společenské klima soustředilo na to, že problémem je výhradně mladší generace. Jenže realita je složitější – a především, úcta a respekt by měly být obousměrné. Nelze se jich domáhat, pokud je sami nejsme ochotni dávat. Nedávný zážitek v obyčejném supermarketu to celé ukázal v úplné nahotě.
Stáli jsme s manželkou u lednice s chlazenými mléčnými produkty a dumali jsme nad tím, co konkrétně nám ještě z tohoto sortimentu chybí a musíme to tedy vložit do košíku. Z úvah nás ovšem vytrhl moment, kdy se moje žena se najednou lehce podlomila v kolenou – nikoliv proto, že by omdlévala blahem z nabízeného sortimentu, nebo že by se před návštěvou obchodu oddávala popíjení alkoholu, ale proto, že do ní zezadu strčila postarší dáma s nákupním košíkem. Prudce, bez ohledu na to, že před ní stojí člověk.
Samozřejmě, takové nehody se občas stávají, zvláště v plných uličkách obchodu to není nic neobvyklého. Jenže – když člověk v obchodě nechtěně zavadí o druhého, očekává se jednoduché slovíčko: „pardon.“ Malý projev lidskosti, kterým říkáme: „Ano, udělala jsem chybu.“ Jenže tentokrát se nestalo nic. Paní pokračovala v cestě a prostě předstírala, že žádný kontakt neproběhl. Bez ohlédnutí, bez náznaku omluvy, bez špetky zájmu. Byla jako tank, zřejmě na misi za nějakým akčním zbožím.
Jako první mě napadla reakce: „No to si asi dělá hýždě, ne?“ Ale to tam samozřejmě člověk nebude hulákat na celý obchod. Jen jsme se ženou oba nevěřícně zakroutili hlavami.
Byl to zvláštní moment. Člověk čeká, že v běžném společenském kontaktu fungují alespoň základní pravidla slušnosti. Pokud tato pravidla neznají malé děti, dá se to omluvit, musí se je ještě naučit. Pokud je nedodržují někteří mladí, také to dokážeme vysvětlit – nezralost, puberta, spěch. Ale když takto jedná někdo, kdo je už desítky let součástí společnosti, kdo prošel životem a měl by mít dostatek zkušeností, aby chápal význam slov jako respekt a ohleduplnost, pak je to svým způsobem velmi smutné.
Společnost ráda vyzdvihuje stáří jako hodnotu samo o sobě. Ano, vážíme si seniorů za jejich zkušenosti, za to, co v životě dokázali, za jejich práci a oběti. Jenže samotný věk automaticky neuděluje člověku právo chovat se bezohledně. Úcta se nedá vynutit rodným číslem. Nelze ji předepsat zákonem ani vyžadovat podle množství šedin. Úcta se získává tím, jak se chováme k ostatním. A v tomto případě se respekt rozplynul v supermarketové uličce stejně rychle jako zmrzlina v horkém červencovém dni.
Přitom právě starší generace často kritizuje tu mladší. Slýcháme, že „mladí dnes neumějí pozdravit“, že „všichni jsou jen na mobilech“ nebo že „se chovají bezohledně“. Tyto výtky nejsou vždy liché – jistě, i mezi mladými je dost hulvátů. Ale stejný metr musí platit pro všechny. Když senior narazí do někoho košíkem a tváří se, že nic, pak je to projev té stejné bezohlednosti, kterou třeba sám kritizuje na druhých.
Příběh z jogurtové sekce možná působí banálně, ale je to jen malý příklad širšího fenoménu. Denně vidíme, jak se lidé vzájemně přehlížejí, nerespektují a chovají se tak, jako by v jejich okolí žádní další lidé nebyli. V dopravě, na chodníku, v obchodě, na úřadě. A přitom základní slušnost není nic, co by vyžadovalo speciální školení. Stačí zastavit, podívat se kolem sebe a připustit, že i ti druzí mají právo na důstojnost a ohleduplné zacházení.
Možná se nabízí otázka: proč právě tento zážitek tolik rezonuje? Odpověď je jednoduchá – protože rozbíjí zažitý stereotyp. Kdyby do nás narazil puberťák se sluchátky v uších, sotva by to překvapilo. Ale když se stejně chová člověk, který by měl být „strážcem dobrých mravů“, pak to odhaluje hlubší problém. Generační rozdíly totiž nejsou o věku, ale o charakteru. V každé generaci jsou slušní i nevychovaní, ohleduplní i arogantní. A proto nelze zodpovědnost svalovat jen na „ty druhé“.
Společnost funguje na vzájemném respektu. Ten se neptá, jestli máte dvacet nebo sedmdesát. Je to o tom, zda dokážete projevit empatii, ohleduplnost a základní lidskost. Respekt k šedinám je důležitý – ale musí být doprovázen respektem ke každému bez ohledu na věk. Pokud starší generace žádá úctu, měla by zároveň sama ukazovat, že si jí váží. A dobré je rovněž podotknout, že ti, kdo nadávají na mladou generaci, by si měli uvědomit, kdo ji takto vychoval.
Dobré způsoby jsou stále stejné. A někdy začínají jen u malého, prostého slova: „Promiňte.“
