Článek
Jestliže se někdo v Brně poslední týdny rozhodl, že si zpestří život pokusem dostat se do města z jihu, měl by spíš uvažovat o tom, že si vyzkouší pomalou chůzi po žhavém uhlí. Výsledek bude asi stejně příjemný a hlavně – po tom uhlí se člověk dostane dál a rychleji. Protože silnice, které by měly tvořit páteřní přístup do centra, jsou letos v létě spíš připomínkou špatně vymyšleného televizního pořadu, kde má každý soutěžící jen jediný úkol: dostat se přes Heršpickou, Poříčí, Bauerovu a pokud možno neztratit nervy, zdravý rozum a víru v dopravní inženýry. Inu, ne nadarmo se Brnu začalo říkat „Úniková hra“.
Heršpická ulice, která běžně slouží jako jedna z hlavních bran pro příjezd do města, je už několikátý týden spíš improvizovanou testovací dráhou na trpělivost a schopnost improvizace. Režimy „1+1“ a „2+1“ se tu k potěše všech střídají zhruba tak často, jako miliardáři v přízni topmodelek.
Můj nejoblíbenější režim byl ten, kdy člověk potřeboval odbočit po podjetí železničního viaduktu z Opuštěné právě na Heršpickou a jeden ze dvou obvyklých odbočovacích pruhů byl uzavřen. Kolony se táhly na desítky minut a byl to přímo řidičský festival vzájemného dokazování si, kdo má větší auto, silnější klakson nebo lepší playlist. Bohužel, v tom místě jsou lidí zvyklí jezdit tak, že se kolona „podjede“ pravým pruhem a pak se vám snaží nacpat doleva, aby mohli odbočit. Ve chvíli, kdy tam jsou odbočovací pruhy dva, se to ještě celkem dá přežít, protože se tam to místo najde. Ovšem s jedním pruhem se v tom místě vyskytovala záhadná epidemie vztyčených prostředníčků.
Samozřejmě nejde jen o Heršpickou. Město se rozhodlo pojmout rekonstrukci ve velkém stylu, takže pokud by někdo snad chtěl využít Poříčí nebo Bauerovu jako únikovou trasu, narazí na podobné překážky. V jeden moment je uzavřen pravý pruh, v dalším se mění směr jízdy, tady se zas nesmí odbočit vlevo, jinde doprava, a když už si řidič myslí, že to pochopil, přijde další změna, kterou by si nevymyslel ani Kocourkov. Ve výsledku platí, že kdo se ráno vydá z jihu do centra, může být vděčný, že odpoledne uvidí světlo na druhé straně města – a to nemluvím o světle na semaforu, ale o skutečném západu slunce.
Aby to bylo ještě veselejší, objížďky a uzavírky mají svůj vlastní život i ve světě MHD. Autobusové linky mění trasy, některé zastávky vynechávají, jiné zase přidávají, takže pokud někdo nemá diplom z orientačního běhu, může se stát, že místo plánovaného výstupu v centru vystoupí někde v průmyslové zóně, kde lišky dávají dobrou noc. Dopravní podnik na svých stránkách doporučuje sledovat aktuální výluky, což je vtipnější než leckterý skeč v divadle – člověk si totiž nikdy nemůže být jistý, jestli zrovna jeho autobus pojede po své trase, nebo se vydá na expedici po neprobádaných okrajích města.
Celá tahle letní rekonstrukční epopej má samozřejmě vznešený cíl: odstranit staré kolejiště v Bauerově a na Poříčí, rozšířit komunikace, zmodernizovat páteřní tepny, prostě ukázat, že Brno není druhé největší město republiky jen tak pro nic za nic. Jenže když se někdo rozhodne modernizovat půlku dopravního uzlu najednou, výsledek nevypadá jako pokrok, ale spíš jako zátěžový test pro psychickou odolnost místních i přespolních. Každý den v ulicích je laboratoří lidské trpělivosti – na jedné straně sedí řidič v autě, na druhé straně dělník u zábradlí, mezi nimi silnice, kterou neprojel normální provoz už několik týdnů či měsíců. Když se k tomu přidají ještě objížďky přes ulice, jejichž šířka odpovídá spíš cyklostezce, je z toho prostě guláš.
Co je na tom celém nejzábavnější? Že nikdo přesně neví, kdy to všechno skončí. Oficiálně mají hlavní práce na Bauerově skončit do září, ale každý, kdo někdy projížděl kolem opravovaných úseků, ví, že tabulky s termíny mají v Brně stejnou hodnotu jako meteorologická předpověď na příští měsíc. Zatímco město slibuje, že rozšíření silnic přinese úlevu, realita na vozovce je stále stejná: auta stojí, lidé nadávají, cyklisté riskují a MHD jezdí slalom hodný Alberta Tomby.
A tak se Brno letos opět stalo únikovou hrou a testem různých navigačních aplikací. Z jihu do centra se už nejezdí, ale plíží – v lepším případě v koloně, v horším na objížďce přes Komárov a Slatinu, kde člověk pozná zákoutí města, která dosud znal jen z mapy. Místní si postupně zvykli, že cesta autem znamená zhruba hodinu zpoždění, a kdo nechce přijít o poslední zbytky nervů, vybírá si místo klaksonu raději hluboké dýchání a meditaci. Turisté a návštěvníci, kteří se rozhodli do Brna přijet autem, pak většinou po hodině ve frontě otočí auto a rozhodnou se, že návštěva historického centra počká „na jindy“.
Ve výsledku tak největším vítězem celé uzavírkové tragikomedie není stavební firma, ani radnice, ani trpělivý řidič, ale navigace v mobilu, která denně hledá nové a nové trasy podle toho, jaký úsek města se právě rozhodl, že tentokrát to bude on, kdo znemožní příjezd do centra. Brno si zkrátka žije svým létem oprav a uzavírek, a kdo do něj jede z jihu, měl by si místo paliva natankovat především trpělivost. Protože cesta do města? Ta je letos (opět) spíš otázkou víry než dopravní logiky.
